V průběhu průmyslového vývoje ve druhé polovině předminulého století vznikl rovněž v zemích Dunajské monarchie tak zvaný „čtvrtý stav“ námezných dělníků (proletářů). Aby mohl čelit zotročování ostatními společenskými vrstvami, spojil se se Sociálně demokratickou dělnickou stranou. Aby mohl účinně své členy školit proti nedůstojnému utlačování a vykořisťování, vznikly v jeho řadách tzv. „vzdělávací spolky“. Tyto byly zárodečnými buňkami všude vznikajících dělnických sportovních spolků.

Založení Dělnického tělocvičného spolku v Rapotíně spadá do roku 1909. Poněvadž po připojení k Říši v roce 1938 byly nacisty veškeré podklady a písemnosti zabaveny, lze zde jeho zakladatele a první členy uvést jenom neúplně ze vzpomínek a vypravování. Mezi nejznámější patřili tito členové: Alois Böhs, Emil a Josef Pavlik, Oskar Köhler, Franz Montag, Josef Hoschek, Jos. Schwarzer, Jos. Götz, Jos. a Franz Baruschka, Emil Exner, Franz a Jos. Götz, Jos. Rotter, Jos. Scholz, Granz Sedlatschek, Jos. Smrtschek, Jaro Hanswenzel, Josef Pliske, Franz Hamp, Franz Machtelier, Anton Penz, Karel Kopp, Karl Pavelka, Max Schmied.

Známá jsou rovněž následující jména prvních cvičících žen. Berta a Mina Kristová, Anni a Gusti Sedlatscheková, Toni Powischilová, Emma a Anna Smrtscheková atd.
Poněvadž většina jmenovaných žen a děvčat byla zaměstnána v textilních továrnách v Šumperku, patřil k jejich, až do roku 1914 obvyklé 10 hodinové pracovní době a dlouhé pěší cestě do práce, veliký idealismus k tomu, aby mohly cvičební hodiny v Dělnickém domě navštěvovat.

Zakladatelé stáli před těžkým úkolem, neboť neměli ani peněžní prostředky a ani  zkušenosti. Potřebná cvičební nářadí musela být opatřena ze soukromých prostředků členů. Bylo štěstí, že až do roku 1938 byl Dělnický dům v hostinci U Donáta (naposledy Winkler- tzv. dnes zbořený starý kulturák) k dispozici.
Prvním náčelníkem byl Franz Götz, jehož jméno a působení je od spolku neodlučitelné. První tělocvičný velitel Franz Sedlatschek, který přešel od německého tělocvičného lidového spolku Jahn, padl v I. svět. válce. Mimo tělesných cvičení na nářadí, které bylo v této době obvyklé, se pěstovaly ochotnické divadelní hry, protože kromě zahradní slavnosti s tělocvičnými ukázkami, to bylo nejlepší spojení se širokou veřejností a zajišťovalo to finanční zajištění spolku. Pravidelná shromáždění a přednášky pomáhaly prohlubovat pocit sounáležitosti členů, takže se spolek brzy stal kulturně společenským střediskem rapotínského dělnictva.
První sv. válka snahy zcela podlomila. Po povolání téměř všech funkcionářů a členů k narukování do armády musel spolek svoji činnost ukončit.

Avšak v roce 1919 si spolek ATUS v Rapotíně jakož i veškeré tělocvičné hnutí svým znovuzahájením prorazily cestu k novému rozkvětu. Na první schůzi v únoru téhož roku byli všichni funkcionáři a členové, kteří válku přežili, opět v aktivní činnosti. Dokonce se ke spolku přidali noví členové: Otto Leopold, Rupert Hoschek, Viktor Hamp, Richard Götz, Hans Karas a Franz Karas.

Po vzniku ČSR (1918) došlo k reorganizaci dělnického tělocvičného spolku a to do sedmi krajů (patrně jen na Moravě). V naší oblasti byl spojen okres Šumperk a Šternberk v jeden kraj. V okrese Šumperk měl ATUS své pobočky v Rapotíně, Sobotíně, Vízmberku, Losinách, Jindřichově, Kopřivné a německé Libině.

Prvním krajským náčelníkem se stal Max Tögel ze Šternberku. V Rapotíně nově zvolený náčelník spolku Anton Penz musel překonávat velké překážky, poněvadž mu chyběli školení spolupracovníci. Díky svým tělocvičným znalostem se mu ale podařilo vyškolit nové cvičitele. Vytvořil novou náplň činnosti spolku a podporoval neu

stále také „Arbeiterturnzeitung“ (časopis dělnických cvičenců). Tímto způsobem se mu podařilo dostat cvičební výsledky dělnického spolku na špičkovou úroveň celého okresu.
Spolku náležící Lidový dům, postavený v 30. letech v horní části obce, umožnil rozšíření tělocvičného provozu v průměru na 55 až 60 hodin měsíčně.
Ve cvičení mužů dosahovali jednotliví cvičenci na tehdejší dobu pozoruhodných výkonů, z nichž vyniká skok o tyči bratra Richarda Götze s výškou 3,2 m.
  Pod prozíravým vedením mužského náčelníka (trenéra) Franze Seidla dosáhlo mnoho cvičenců v průběhu 1. republiky vynikajících sportovních výkonů a cenných vítězství na okresní i krajské úrovni. Nejlepší ohodnocení a obzvlášť bouřlivý potlesk obdrželi na přehlídkách sousedních bratrských spolků.

Cvičení žen se zbavilo strnulého předválečného způsobu cvičení a bylo nahrazeno vhodnými rytmickými a gymnastickými cviky. Z cvičitelek, které ve spolku vynikaly svými výkony a aktivní spoluprací, vzpomeňme následující sestry cvičitelky - Schartelová, Sedlatscheková, Galíková, Urbanová, Schemberová, Chramostová, Pojarová, Karasová, Weiserová, Kleinová, Baruschková, Hauslerová atd.
  Se vzornými výkony žen je opět spojeno jméno Antona Penze.
Rovněž nezapomínali ani na zimní sporty. V lyžařských kurzech, při zimních hrách a putováních se odkrývala kouzelná krása našich milovaných Jeseníků. Velký podíl na založení tohoto nového sportovního odvětví měli bratři cvičitelé Seidel, Götz a Hamp.

Naši sportovci si také přivezli hodnotné ceny ze sportovních soutěží po celé Moravě a Slezsku. Výsledky fotbalových zápasů se spolek pravidelně dostával až do krajského přeboru. Rapotínský ATUS měl také vlastní kapelu. Později se sice osamostatnila, ale i potom působila při náboru do spolku a náboru členů soc. demokracie. Hrál zde také divadelní ochotnický spolek pod vedením režiséra Franze Götze. Herci Hermann, Seidel, Winkler, Leopold a další dosáhli výborných výsledků a čestných uznání.

Pozoruhodný dojem zanechával spolek při veřejných vystoupeních a tělovýchovných slavnostech. V předvečer slavností byl sál dělnického domu pro návštěvníky často příliš malý. Podstatný podíl na veškerém úspěchu spolku měli cvičenci bratři Emil Pavlik (dietní náčelník), Rudolf Doletschek (poslední náčelník ATUS) a Erwin Jakisch (poslední cvičitelský náčelník).

S tolika ideály a oběťmi vybudovaná organizace ATUS v Rapotíně dospěla v říjnu 1938 vpádem oddílů německé armády ke svému ráznému konci. Nacionální socialismus ukončil ATUS jako nedílnou součást kulturního a sportovního života Rapotína, Petrovic a Vikýřovic.
Text je doslovným překladem z němčiny. Tento článek pochází z roku 1964, a proto nebyl cenzurován a levicové názory autora článku byly zde ponechány.

Zpracoval: Stanislav Hošek