Moravský zemský sněm se v roce 1569 usnesl zřídit na Moravě dva zemské lékaře v Olomouci a Brně. O více jak sto let později (1684) již na Moravě působilo osm takových lékařů. Jeden z prvních zemských lékařů Tomáš Jordán z Kluže navštívil kolem roku 1572 losinské lázně. Ve své knize (1580) „O vodách hojitelných neb teplicích moravských“ vyzdvihuje léčebné účinky zdejší vody a dokonce ji na prvním místě vyzdvihuje jako Královnu.  
V té době tu působil lázeňský, jenž byl ve většině i místním ranhojičem a jeho působnost se později rozšířila na celé losinské panství, kam patřil Rapotín a také jeho farní vesnice.

V letech 1700-1712 zde jako ranhojič působil Franz Egidium Hass a po něm Fernidant Hentschels. Po roku 1800 tu působil jako chirurg a ranhojič J.X.A. Neumann pocházející z Rapotíína.
V letech 1752-1753 vydala císařovna Marie Terezie pro jednotlivé země Generální zdravotní řád, podle něhož se vytvořila Zemská zdravotní komise sestávající ze dvou guberniálních řádů a z krajských a stavovských fyziků. V tomto období začíná přerod ranhojiče v lékaře zejména v souvislosti s tereziánským generálním zdravotním normativem z roku 1770, který byl vydán pro celou monarchii a v českých zemích platil bezmála 120 let.

V roce 1820 nastoupil na místo losinského lázeňského lékaře Dr. Josef Breitenfeld, jenž zde působil až do své smrti v roce 1855. Na uvolněné místo Johann Karger z Petrovic nad Desnou. Ten se také stal okrskovým lékařem a také prvním rapotínským lékařem.
Předtím působil jako ranhojič Ludwig Stanzel (1798-1845) ve Vikýřovicích. Jednalo se patrně o prvního samostatného ranhojiče pro Rapotín a Petrovice. Stanzel byl druhorozeným synem kováře Ludwiga Stanzela působícího ve Vikýřovicích č.p. 42.

Náš ranhojič se v roce 1824 oženil se selskou dcerou Franziskou Dreschlerovou z Petrovic a nastěhoval se po roce do nově postaveného domu č.p. 116 ve Vikýřovicích. Tam vykonával praxi ranhojiče a chirurga.
Nedlouho po jeho smrti (1845) v prostorách jeho domu č. 116 působil Dr. Karger. Patrně po roce 1870 přichází další lékař a to Eduard Karger (1842-1902), snad jeho syn. On už měl ordinaci v Rapotíně (nejpozději od 1890) na náměstí u kostela a mimo okrskového lékaře byl také závodním lékařem skláren. Jeho následovníkem se stal MUDr. Josef Fink (1871-1929) pocházející ze Štětinova m.č. Sobotína. V roce 1903 se stal obvodním a závodním lékařem v Rapotíně. Po jeho předčasné smrti (27.12.29) na jeho místo nastoupil MUDr. Anton Klatt. Nejprve ordinoval v domě na náměstí, ale později si postavil nový dům č. 478, kde byla v přízemí ordinace. Do jeho lékařského okrsku patřil Rapotín s Novými domky, Petrovice s Terezínem, Vikýřovice s Krenišovem a Rejchartice s Osikovem.

Po připojení pohraničních oblastí k Říši v roce 1938, kdy náš lid zradily západní mocnosti. Rapotín se stal součástí fašistického Německa. Nařízením Vrchního finančního prezidia ve Vídni byli všichni lékaři od 30.6.1939 dáni do penze. V okupovaném Rakousku (tzv. připojením k Říši) ale dál lékaři setrvali na svých místech. V té době byla zrušena i rapotínská lékárna. Nemocní byli odkázáni na lékárny ve Velkých Losinách a v Šumperku. Skončilo také ochranné očkování proti neštovicím, kdy byla mládež systematicky očkována. První očkování nastávalo u ročních dětí, opakovaně pak u šestiletých a čtrnáctiletých školáků. Do té doby fungovali úspěšně též poradny pro matky. Jedenkrát za měsíc přinášely matky své novorozence a kojence do určitých prostor v obcích, kde za pomoci místních pečovatelských sester a pod lékařským vedením bylo prováděno zdravotní vyšetření. Dozorčím orgánem pro tuto práci byla „Německá péče o mládež“ v Brně. Výkonná pečovatelka hlavního úřadu p. Bornová z Losin navštěvovala příslušné rodiny v dopoledních hodinách poradenského dne. Tyto zdravotní prohlídky pokračovaly i po roce 1938 i nadále, jen místo „Německé péče o mládež“ nastoupil dozorčí úřad NS-Volkswohlahrrt (Národně socialistická lidová veřejná péče).

Jelikož v Rapotíně nebyl zvěrolékař ohledávání masa při domácích a živnostenských porážkách, náležela zdejšímu lékaři. Tato tradice pocházející ze starého mocnářství byla po roce 1938 pozměněna, že po krátkém zaškolení bylo ohledávání masa svěřeno laickému ohledavači, který byl pověřen i kontrolou masa na trichinelózu (parazitní onemocnění). Během okupace vykonával tento úřad rapotínský kovář Josef Sitta. Hygienické a sanitárně policejní ošetřování obyvatelstva „od kolébky do hrobu“ se rovněž projevilo v relativně dobrém stavu obyvatelstva.
Důležitý podíl na tom měly i porodní asistentky, které udržovaly s lékařem úzký kontakt. Před sto lety (1911) v Rapotíně působily por. asist.: Kellnerová, Klaperotová, Schwatzerová a Stanzelová. Ke konci I. republiky to byla: Klosová, Tutschová a nám dobře známá p. Hermine Kaschiková, která po roce 1945 odrodila stovky dětí. Většina rapotínských občanů byla v 30. letech min. století nemocenský pojištěna. Především u Ústavu nemocenské pojišťovny v Šumperku. Ti, kteří byli, činí v zemědělství u Zemské nemocenské pojišťovny, zaměstnanci veřejných služeb v Heilfondu tj. léčebném fondu. Zaměstnanci a úředníci soukromých podniků u příslušných nemocenských pokladen v Olomouci a v Brně. Závodní zdravotní nemocenské pokladny vznikly kol. roku1880 ve sklárnách a na bělidle (Červený dvůr). Hornické bratrské nemocenské pokladně přináleželo několik rodin v horních Petrovicích. Železničáři měli vlastní něm. pokladnu v Olomouci. Typická podniková pokladna byla v rafinerii olejů ve Vikýřovicích. Jejím hlavním úkolem bylo ošetření jejich zaměstnanců vystavených v závodě onemocnění na rakovinu. Přesto umírali v rafinerii zaměstnanci na rakovinu žaludku mnohem více, než tomu bylo v jiných závodech.

Po zastavení činnosti lékařů v roce 1939 ošetřování obyvatelstva zajišťoval nadále zdravotní úřad v Šumperku, který vzhledem k velkému okruhu svého působení byl podstatně rozšířen. Dr. Klatt byl po skončení války odsunut. V Rapotíně nedlouho po skončení okupace (1945) nastoupil jako okrskový lékař MUDr. Bugata a jeho ordinace byla u skláren. (Schilerhaus) Od r. 1946-1950 zde působil MUDr. Vojtěch Knot, pak Vitold Matuška do 1953 a po něm nastoupil Antonín Gaja.

Zpracoval: Stanislav Hošek