Nyní se přeneseme až do středověku, kdy nastala skutečná velká kolonizace našeho kraje. Kolonizace Jeseníků postupovala z naší, ale také ze slezské strany. Do konce 12. stol. sahala hranice osídlení z moravské strany jen k podhůří Jeseníků. V horách ovšem vládl obvyklý ruch lovců, prospektorů, sběračů medu atd. Údajně velká část zeměpisných jmen Jeseníků má slovanský původ, což znamená, že tato oblast byla již před velkou kolonizací domácímu obyvatelstvu dokonale známá.
Moravskou část Jeseníků nechalo kolonizovat olomoucké biskupství, zejména se to dělo v době biskupa Bruna von Schaumburg-Holstein (1205-1281), přítele krále Přemysla Otakara II.
Podle pověsti založil Rapotín při stěhování národů markomanský uprchlík Reibod. Ve skutečnosti založili Rapotín němečtí kolonisté ve 13. stol. Původní německý název obce byl Reypotendorf (zkráceně Reitendorf), odvozený z osobního jména Reipot (domácká podoba ke jménu Reginbald). Rapotín by podle toho byl „vsí Reipotovou“. Do češtiny byl název přejat v podobě Rejpotín a záměnou s osobním jménem Rapota vznikl dnešní název.
Avšak není vyloučeno, že německý název obce Reypotendorf vznikl jako česko – německé hybridní jméno přikloněním staršího domácího Rapotín k německému Reipoten a to ještě dříve než bylo jméno obce vůbec zapisováno. Německý název obce Reitendorf, jehož koncovka „dorf“ (tj. vesnice) je pokládáno za totéž co česká „Lhota“ tj. lhůta, kdy nově vzniklé osady byly osvobozeny na určitý čas od poplatků vrchnosti, dochovalo se nám například jméno lokátora Urlicha. Ten byl pověřen biskupem Brunem kolonizovat v r. 1266 ves Kamennou Hůrku u Svitav na Moravě. Ves měla tehdy rozlohu 40 lánů (zemský lán = 18,13 ha) a byla osvobozena od dávek na dobu 13 let. Kdyby počet lánů byl větší než 40, činila by lhůta 20 let. Kolem r. 1281 se dá s jistotou uvést osídlení Šumperka. Dá se předpokládat, že v téže době byly založeny i další osady v Podesní. Rapotín byl pravděpodobně založen kolem r. 1290 a byl patrně pojmenován po svém lokátoru, a to Reipoty, sousední Petrovice po Petru a Vikýřovice po Wiskerovi (Vikéři).
Údajně se má v archivu dominikánského řádu v Římě nalézat záznam, ve kterém stojí, že v r. 1299 „našel ve vsi, česky zvané Loschin (tj. Losin - dnešní Velké Losiny) u Rattein (což je patrně Rapotín) jakýsi urozený Urlich (Oldřich, patrně se jednalo o lokátora a prvního rychtáře vsi) posvátnou hostii navlhlou čerstvou krví.“ Tato hostie byla později (1325) přenesena do kostela dominikánů v Šumperku. Ta tam měla zůstat až do husitských válek, kdy se ztratila.
Bohužel z informací o nejstarších dobách Rapotína ale i dalších vsí se nedochovalo prakticky nic. Dá se předpokládat, že prvními osadníky obce byli horníci. Obdobně tomu bylo i ve Frankštátu (Nový Malín), kde kutali horníci rudy železa a mědi, snad i stříbra. Původní osada vznikla v lesích východním směrem od současné polohy obce jako „Mlýnská ves“, kde se drtila vytěžená hornina. Když těžba ustala, přesídlili osadníci podél potoka směrem k západu. Historické centrum Frankštátu je stejně vzdáleno od Šumperka jako Rapotína.
Tak jako nad Frankštátem stával strážní hrad Burgestein, tak i nad Rapotínem na kopci Strážník (nyní na katastru Velkých Losin) stával také patrně strážní hrádek (poslední průzkum ale tuto domněnku vyvrátil). Ten nepochybně sloužil k ochraně zdejších horníků. To má připomínat rapotínská jeskyně (západně od koupaliště), a také Silberhübl - Stříbrný vrch (nachází se na západě od zahrádkářské kolonie Losinka). Období, kdy se v Rapotíně kutalo, se obvykle klade do 13. a 14. stol. V roce 1350 jsou zaznamenány v Podesní vesnice, které měly faru a kostel. Jednalo se o Losiny, Maršíkov, Sobotín a Rejchartice. Nicméně kostel jak v Rapotíně, tak v Bludově ale i ve Frankštátě mohl existovat. Například mnohem menší vsi na Zábřežsku (tehdy šumperský děkanát) Písařov, Lubník, Cotkytle, Šumvald (Strážná) či Tatenice měly faru s kostelem. První zmínka o Petrovicích je z r. 1354 – Jan Jetřich, markrabě moravský, mladší bratr císaře Karla IV., udělil výsadu zdejší rychtě. Tento vzácný dokument měl být uložen ještě za první republiky v zámeckém archivu ve Velkých Losinách.
Prokazatelně vystupuje Rapotín v latinské listině z 9. července 1391. Vydal ji v Olomouci markrabě Jošt Lucemburský a obsahovala ustanovení pro město Šumperk. Mezi jinými se dostalo cenné právo „odúmrť“① jmenovitě rychtáři Václavovi (latinsky Wenceslaus) z Rapotína (Reipotendorf), Petrovi z Petrovic, Nikelovi zvanému Bettenet ve Vikýřovicích. Z listiny je zřejmé, že jsou to vsi lokačního typu z kolonizační doby, dále že byly součástí markraběcího majetku (zboží).
Rapotín je zaznamenán v šumperské městské knize z let 1414-1431 mezi 15 vesnicemi, které musely odvádět do Šumperka předepsané roční úroky.
Historické jádro Rapotína vzniklo u soutoku řek Desné a Losinky. Polnostem vyměřeným do tzv. prutů odpovídala i vesnická zástavba. Obytné a hospodářské stavby jednotlivých poddanských usedlostí nebyly v Rapotíně v bezprostředním sousedství a netvořily stavbami uzavřenou náves, jak jsme zvyklí z nížinných poloh, ale údolí sevřené kopci velelo lokátorovi vyměřit pole kratší, avšak o větších šířkách. Proto dřevěná stavení poddanských usedlostí v Rapotíně již od prvopočátku spolu bezprostředně nesousedila, ale byla obklopena zahradami.
Centrum obce tvořil kostel se hřbitovem poprvé připomínaný 12. 3. 1454, kdy je zde zmiňován kněz šlechtic Petr. Kostel byl nepochybně staršího data a byl jako dřevěný patrně postaven před r. 1400. Jižně od kostela se nacházela fara a pod ní v těsném sousedství stála rychta. K těmto budovám patřily největší pozemky v obci, které se táhly západně a zahrnovaly i část lesa. Ještě v r. 1945 patřilo k faře 40 ha orné půdy a luk a 8 ha lesa. K rychtě patřilo 80 ha orné půdy, luk a lesa. Mimo již zmíněného hrádku na kopci Strážníku, nelze vyloučit i zemanskou tvrz. Osudy Rapotína i okolních vsí byly spojeny se Šumperkem. Později, po vystavění Nového Hradu u Kopřivné, se panství nazývalo šumpersko-novohradské. Od počátku 15. století se v držení panství střídali různí šlechtici (Šumpersko s Novým Hradem bylo již moravským markrabětem Joštem 1375- 1411 dáno v zástavu šlechtě). Před husitskými válkami to byli Kunštátští a Lobkovicové, po nich Beneš z Valdštejna, v letech 1438 – 1455 Bernard z Cimburka, nevlastní bratr Benešův. V letech 1455-1494 Tunklové z Brníčka a na Zábřehu. Nevíme, do jaké míry byl Rapotín zasažen husitskými válkami. Pouze můžeme tušit, že Rapotín mohl být poškozen za česko-uherských válek (kolem roku 1470). Je ale patrné, že tehdy definitivně vzal za své strážní hrádek na Strážníku. Tehdy také Uhři poničili hrady Bludov, Brníčko a Nový Hrad a také vesnice v údolí Desné. Patrně to byl Třemešek, Rejhotice, Vernířovice a Pusté Žibřidovice (obnoveny za Žerotínů). Tunklové byli známí jako stavitelé rybníků (např. v r. 1493 nechal Jiří Tunkl vybudovat nový rybník pod Vikýřovicemi). Ti také patrně v r. 1490 nechali zavěsit zvon do rapotínského kostela. Pro značné neshody s poddanými byl dokonce při ozbrojeném střetu zraněn Jiřík Tunkl a napadení se nepochybně účastnili i poddaní z Rapotína. Tunklové se rozhodli panství prodat. Prodejní smlouva byla uzavřena 6. října 1494, kdy od Jiřího Tunkla a jeho syna Jindřicha koupil panství Jan ze Žerotína se svým synem Petrem za 14 300 zlatých.
Zpracoval Stanislav Hošek
Literatura:
HOŠEK, S.: Středověké dějiny vsi Rapotína a ostatních vsí v Podesní. Podesní 17, 2014. s. 13-16.
Poznámky:
① Odúmrť – je jmění zůstavitele, jenž neměl žádné dědice ze zákona ani ze závěti. Prakticky tedy majetek každého, kdo zemřel bez mužských dědiců, připadl panovníkovi (resp. vrchnosti v případě poddanských statků). Odúmrť (též právo mrtvé ruky) byla velmi nepříjemnou záležitostí, protože tak rod (či rodina) mohl přijít o majetek budovaný pracně po několik generací. Proto v praxi existovaly různé snahy, jak odúmrť obejít (např. rodinný nedíl) nebo právo na odúmrť od vrchnosti (panovníka) odkoupit. V některých městech nebo i jejich okolí existovalo i dědičné právo žen (např. Cheb, Žatec). Od 14. století se vrchnost začala tohoto práva vzdávat, a to hlavně proto, aby zabránila vzniku pustnoucích míst. Český panovník se odúmrtního práva vzdal vůči šlechtickým majetkům v roce 1497 pro Čechy (Vladislav II. 1471-1516) a v roce 1587 pro Moravu (Rudolf II. 1576-1611). Na některých panstvích se tato praxe udržela až do doby josefínské.