Na okraji naší obce se nachází velkolosinský zámek s dalšími hospodářskými budovami. Mezi historické unikáty patří barokní sýpka. Ta byla postavena za Jana Ludvíka ze Žerotína (1691-1761) v letech 1728-30. Její rozměry jsou 48 m x 18 m a na výšku 13,5 m. Na stavbě se podílelo i 7 tesařů z Vikýřovic. Cihly dodával na stavbu losinský cihlář Michal Christ. Tomu také patřila zdejší vápenka. Ten také lámal vápenec u Hynčic nad Moravou. V té době (1728) byla také dokončena novostavba panského dvoru a střelnice (poblíž tzv. Popravčího dubu).

V sýpce je celkem šest podlaží – tři v úrovni zděné části a tři v části podstřešní. V prvním a druhém zděném patře jsou hlavní úložné prostory sýpky o světlosti asi 250 cm. Se dvěma řadami podpěrných, krásně opracovaných sloupů – celkem je jich zde 26. Totéž se prakticky opakuje v prvním a druhém podlaží podkrovní části. Poslední podlaží je tvořeno krokvemi a hambálky. Patra jsou přístupná širokým dřevěným schodištěm s nižšími pohledovými stupni, které začíná vpravo hned za portálem a vede pozvolna podél jižní stěny až k východnímu štítu. Zde vyúsťuje v úrovni prvního podstřešeného podlaží, kde jsou další schodiště do pater v podkroví. Na jižní straně průčelí dominuje kamenné ostění 260 cm širokého portálu, nad nímž je zavěšena pískovcová kartuše se znakem Žerotínů – Lilgenau. Ke stavbě sýpky se vztahuje pověst o drastickém zámeckém hejtmanu Johannu Franzi Kubínovi. Při stavbě sýpky se přihnala bouře a on se měl rouhat a vysmívat modlícím se poddaným a při tom měl být zasažen bleskem, který mu utrhl hlavu. Pravdou je, že Kubín zemřel až na konci roku 1730 a byl pohřben ve zdejším kostele. Pověst uvádí rok 1729.

Mezi skutečné perly zámecké barokní architektury patřila zdejší zahrada. Ta stála na jihovýchodní straně od zámku (dnes je zde rybník) na ploše asi 1,82 ha. Na východní i západní straně sousedila s ovocnými sady a měla údajně hodnotu jedné třetiny celého panství. První moravská topografie (Schwoy 1793) uvádí částku 100 000 zlatých. Šlo o zahradu francouzského typu s vysokými nároky na uplatnění vodního prvku, využívající kontrastu jednotlivých výškových pásem, lemovanou vysokými stěnami z keřů a stromů tvarovaných geometrickým střihem. Po obou stranách vstupní brány zakončené balustrádou s dekorativními vázami a situované na severní straně zahrady se rozkládaly budovy oranžérie.

Velkolepé bylo v této zahradě zejména využití vodního prvku jak v klidných kanálech zrcadlících jednotlivé části zahrady, tak v efektních vodotryscích a kaskádách. Hned v blízkosti vstupní brány se nacházela malá šestistupňová kaskáda obklopená železným zábradlím s mramorovými pilíři a sochami trpaslíků. Jejím protějškem byla velká kaskáda na jižní straně zahrady, situovaná na úpatí kopce Strážníka. Na uměle vytvořeném kopci se nad kaskádou vypínala grota (umělá jeskyně) zdobená putti, dekorativními vázami, maskarony a basreliefy. Na ní spočívala velká socha ležícího Tritóna objímajícího kašnu, pod níž byly v mušli umístěny Nérovny držící korunu. Pod grotou se rozkládala velká vodní nádrž a teprve pod ní vlastní dvacetistupňová kaskáda, nahoře ozdobená alegoriemi čtyř ročních dob. Pod nimi se divákovi naskytl pohled na celou skupinu puttů, mušlí, delfínů a Tritónů troubících na rohy, jíž vévodil Neptun vezoucí se na dvou delfínech. Balustráda lemující dvojí schodiště vedoucí na vrchol kaskády byla osazena pážaty s žerotínskými erby, dole ji zakončovaly alegorie Bolesti (Aktaion tj. thebský lovec) a Síly (Samson).
Uprostřed zahrady se nacházely tři vodotrysky, z nichž jeden byl ozdoben skupinou kamenných labutí, ze kterých tryskala v proudech voda. Dolní zahradní grotty byly opatřeny balustrádou a vybaveny nástropními malbami a vodotrysky, na stěnách grott visela v ozdobných rámech zrcadla. Teprve později zřejmě přibyly po stranách zahrady dva čínské pavilóny s vodotrysky s postavami satyrů, které byly do konce 18. stol. odstraněny.

Tato barokní zahrada budovaná v letech 1731 – 1741 patřila ke skutečným perlám naší země a právem byla nazývána jako moravská Versailles. Mimo předních umělců a řemeslníků zde pracovali také kameníci z Rudoltic a Vernířovic. V roce 1740 byly rapotínskému truhláři BalzeruMontagovi vyplaceny tři zlaté za výzdobu šesti kusů vyřezávaných rámů na zrcadla do dvou grott.
Barokní zahrada sloužila jako originální kulisa pro předvádění hudebních dramat v podání žerotínské zámecké kapely. Mimo to zahrada vytvářela pomocí píšťal překvapující vodní efekty optické i akustické.

V první polovině 18. stol. došlo k výstavbě 1. patra sallyterreny (pozdější školka) a západně od ní nového objektu jízdárny. Nově byl využit hradební parkán, když mezi vnější zdi křídel nízkého zámku a hradbu byly vsunuty dva výrazné nárožní rizality. Do nádvoří, mezi východní vysokého a nízkého zámku, pak bylo vestavěno přímočaré schodiště nahrazující pravděpodobně do té doby dřevěné schodiště. Významnou stavební akcí zasahující do interiéru vysokého zámku byla výstavba nové zámecké kaple. Stará kaple byla sice v roce 1669 znovu zasvěcena, byla však málo prostorná a svým raně barokním interiérem již nevyhovovala soudobým nárokům panstva. V letech 1725 – 1730 proto byly přebudovány dvě místnosti v západním křídle vysokého zámku na novou kapli. Stržením dělícího stropu vznikl poměrně velký dvoupodlažní prostor , v létech 1742 – 1744 bohatě vyzdobený freskovou výzdobou významným moravským malířem Janem Kryštofem Handkem pocházejícím z Janovic u Rýmařova. Používány byly obě zámecké kaple jak sv. Anděla strážce, tak i Panny Marie. V roce 1743 dostaly mešní licenci a od roku 1756 se staly veřejnými.

Nyní nahlédneme do personálního stavu na zámku k roku 1746. Hofmistrem byl Josef Klug, sekretářem Ferd. von Rengenheim, podkoním Wenzel Heinisch, vrchním číšníkem byl Franz Wrátil, kuchařem Heinrich Jung a Georg Stomanský,komorníci Rudolf Dessing a Josef Zenzinger,kočí, soudní pověřenec, podkovář, výběrčí daní ChristophPfeil, hospodářský správce, 8 mušketýrů s kaprálem, cukrář Martin Tumerka, zahradník Philipp Pech, zámecký pekař Franz Schmidt, truhláři TobiasKühnl a Heinrich Kranich, dále také kovář a další zaměstnanci včetně stráže a vojáků. Zámeckým hejtmanem byl Johann Georg Richter, důchodním Johann Anton Peter, purkrabí Severin Wolf, kastelán Michael Hönigscheid, správce hamrů Karl Hanke, správce dolů Franz Hlasný, nadlesní Philipp Seekof, vinopalník Georg Sokal a sládek Wenzel Böhm. V losinském pivovaru (tzv. starý pivovar stojí za skleníkem, nyní se opravuje) se v roce 1750 za Jana Ludvíka ze Žerotína uvařilo ročně 1170 sudů piva, tj. 2808 hl. V roce 1610 to bylo pouze 242 sudů, tj. 581 hl piva.

Ve druhé polovině 18. století byly výrazně obohaceny další zámecké exteriéry. V šedesátých letech byla provedena přístavba sallyterreny do nádvoří, v sedmdesátých letech pak její spojovací chodba s jižním křídlem nízkého zámku. Ve stejné době byl také vybudován nový vjezdový rizalit (průjezd) na východní straně nízkého zámku a zámecké nádvoří bylo úpravou 1. patra malých arkád nízkého zámku dotaženo do definitivní podoby.

Když hrabě Jan Ludvík ze Žerotína v roce 1761 zemřel, nezanechal závěť. Jeho tři synové Jan Karel, Ludvík Antonín a Josef Karel si otcův majetek mezi sebou rozdělili. Jan Karel obdržel Vízmberk, Ludvík Antonín Velké Losiny a Josef Karel Bludov, Třemešek a Chromeč.

Velkolosinský hrabě Ludvík Antonín byl údajně nedůvěřivý muž, který dokonce i se svými bratry žil v nepřátelství a ve své uzavřenosti se s okolním světem stýkal jenom skrz špehy a donašeče, takže se schodiště v rohu jižní části zámku nazývalo jako „příživnické“. Podle jiných údajů to byl naopak velice hodný šlechtic vůči svým poddaným. Za jeho éry, která trvala 40 let, začala chátrat vzácná barokní zahrada s přívodními kanály, vodotrysky a kaskádami s přetěžkými kamennými sochami, pro jejichž dopravení do zahrady muselo být postaveno několik silnic a mostů.
V roce 1802 koupili velkolosinské panství od hraběte Ludvíka Antonína ze Žerotína poručníci nezletilého knížete Karla Boromea Františka Liechsteina (1790 – 1865) za 360 000 zlatých, příslušníka mladší moravské větve Liechsteinského rodu a vlastníka panství Moravský Krumlov.

Poněvadž by obnova zahrady přišla nové panstvo na obrovské peníze, bylo rozhodnuto barokní zahradu zrušit a přestavět ji na tehdy módní anglický park. Kolem roku 1810 byly všechny stavby před zámkem – oranžérie, zahradní domek, barokní jízdárna a domek zámeckého kaplana zbourány. Kamenné sochy a terasy byly zrušeny, příliš těžké kusy nebo postavy rozbity a zahrabány, menší byly rozprodány v dražbě. Cesta, která dosud vedla kolem zámku hlavní alejí, byla přeložena a také byl nově založen dnešní zámecký rybník. Kamenické články (desky, postamenty apod.) a zřejmě i některé plastiky z této zahrady se staly pro obyvatele Velkých Losin i okolních vesnic laciným stavebním materiálem. Mnohé rozbité části kamenné výzdoby skončily v základech budov vrchnostenského dvora naproti sýpce.

Mimochodem ještě v roce 1914 stály sochy (sv. Roch, sv. Rozálie atd.) u morového kříže z roku 1725 u vjezdu do lázní. Tehdy byly sochy zničeny a např. sloupky balustrády byly používány mládeží jako kuželky.
Na svazích kopce Strážníku včetně vrcholu se nacházely pozemky rapotínských rolníků. Tyto pozemky, jež sahaly až k zámecké budově, byly vrchností odkoupeny a přeměněny na přírodní park, který se stal součástí zámeckého areálu. Ještě v dobách I. republiky vypláceli Liechtenštejni jednomu rapotínskému sedlákovi, který zde měl v minulosti pozemek, 31 Kč. Dříve to byla dodávka 31 litrů žita. Na Strážníku se měla také nacházet křížová cesta. Ta byla ale odstraněna stejně jako dřevěný kříž na vrcholku kopce. Tento kříž byl asi o 100 m posunut směrem k Rapotínu. Ve 20. let. minulého století byl knížetem Aloisem Liechtensteinem obnoven a poté zde byla umístěna tabule s textem a lucerna. Na úpatí kopce byl mezi léty 1818 – 1834 vystavěn skleník. Dnešní nový skleník byl na jeho místě postaven až v roce 1886.

Mezi technický unikát patřil zdejší vodovod. Na začátku 18. století stála vodárna nad starým pivovarem a odtud vedlo dřevěné potrubí jak pro hospodářské budovy, tak i pro zámek a kašnu na nádvoří. Ještě na počátku 19. století, než byl vybudován velkolepý barokní vodovod s důmyslnou soustavou pump a čerpadel, vedlo vodovodní potrubí v obrovských železných rourách od staré vodárny podél svahu Strážníka k velké nádrži nad domkem zahradníka, odtud vedla odbočka až do nejvyšších pater v zámku.
Od této nádrže vedlo potrubí k tzv. Kastanienplatz, kde stály staré kaštany ještě po roce 1945, do obrovské vyzděné klenuté vodní nádrže, která byla v té době ještě na rapotínském katastru. Odtud voda napájela kaskádu a horní vodotrysky barokní zahrady.

Druhé velké potrubí, spíše vyzděný kanál, kde se mohl postavit člověk, vedl vodu z mlýnské stoky a byl natažen kolem zámku do taktéž velkých vyzděných podzemních nádrží. Odtud byla voda hnána důmyslným zařízením do vodotrysků. Proudy těchto vodotrysků měly být tak mohutné, že ani zdatný muž nebyl schopen tyto dřevěným veslem prorazit. Tyto kanály byly postupně za Liechtensteinů bourány a zaváženy, především pro kvalitní cihly, jež byly opět na dalších stavbách použity. Mimochodem na západní straně zámku se nacházela původní renesanční zahrada (před 1618). V letech 1667-70 byla přestavěna v barokním duchu. Zahrada měla rozlohu 0,87 ha a byla ohrazena kamennou zdí a ze severu ji obtékala mlýnská strouha. Část zahrady byla vydlážděná a mimo drobných zahradních objektů plastik a zahradního domku se zde též nacházela veliká vodní fontána – kašna s bohatou sochařskou výzdobou (tj. nynfeum). Na dně se nacházel impozantní pavilon zdobený freskami. Po r. 1740 byla zahrada zrušena a kašna byla umístěna na nádvoří zámku.

V první polovině 19. století byly především v nízkém zámku prováděny razantní stavební úpravy. Tzv. příživnické schody byly zbourány a nad průjezdem na nádvoří, kde býval pokoj lokajů a později i vězení, byl postaven balkon, který však byl v roce 1848 odstraněn a přeložen do lázní. Před hlavní bránou zámku stával také do roku 1848 dřevěný osel, na nějž byli přivazováni především hněviví a lehko vznětliví poddaní. Úřední byt správce a kanceláře vrch. úředníků byly přeloženy do bytové sallyterreny naproti skleníku a takto uvolněné zámecké křídlo nízkého zámku bylo přestavěno na obytné místnosti tj. salony knížecí rodiny. Přízemní část, která v dřívějších dobách sloužila jako koňské stáje, byla také přeměněna na byty úředníků a dokonce i na vrchnost. vězení.

Starý tzv.vysoký zámek byl již v té době neobydlený. Jenom vedle dolní zámecké kaple pod zámeckým archivem byla od roku 1813 zřízena zámecká škola, aby se dětem z podzámčí ušetřila cesta do vzdálené losinské farní školy. Učitel bydlel a spal v učebně. Stravu dostával od jednoho zám. úředníka. Zámecký kaplan měl byt v křídle nového nízkého zámku, kde kdysi byly dílny řemenářů a sedlářů.
Zámecký archiv prý byl při přejímce panství knížetem Liechtensteinem nalezen údajně téměř prázdný. Tradovalo se, že za Žerotínské vrchnosti (před 1802) byly listiny panstva na nádvoří zámku ve velkých kádích namočeny a rozmělněny a poté převezeny do papírny k dalšímu použití.

Jak již bylo zmíněno byla zrušena cesta, která vedla pod Strážníkem k bývalé zastřešené jízdárně, k pivovaru a lihovaru, k panskému dvoru a dále kolem sýpky do Nové Vsi (dnes Žárová), do Ramzové a dál do Slezska. Druhá taktéž „obchodní“ cesta vedla skrz zámecký obloukový průjezd v tzv. empírovém domu k zámeckému mlýnu a k zámeckému hostinci „Zlatý kříž“. Mezi ním a střelnicí vedla cesta mezi poli k papírně.

Panská střelnice brzy přestala být používána a byla přestavěna na byty dvorních čeledínů a později po roce 1829 pro dělníky zaměstnané ve sklárně.
Na konci 19. století byla stavba pro zchátralost zbourána a pozemek přeměněn na pole.

Zámecký hostinec, postavený kolem roku 1745, byl údajně postaven v tomto močálovitém terénu na tisících dřevěných pilotech (jako Benátky). O jeho stavbu se měl podle pověsti přičinit losinský farář. Tento skvostný hostinec byl v 19. stol. místem, kde se shromažďovaly losinské cechy včetně papírníků. Taktéž to bylo místo, kde se setkávala losinská elita a významní lázeňští hosté. Nepřízeň počasí po staletí nemohla tomuto pečlivě udržovanému stavení uškodit. Spíše se otřásaly jeho stěny, když se v patře pořádaly taneční zábavy a od počátku 20. století sloužil sál i jako tělocvična zdejších sportovních spolků. Dlouhodobý nájemce tohoto prosperujícího pohostinství Johann Weiser v roce 1899 koupil hotel Müller (dnešní Praděd). Po roce 1945 ke svému účelu sloužil krátce, neboť byl přeměněn v drůbežárnu. Není divu, že tato barokní památka, sice s novou střechou, byla v roce 1988 zbourána.

K nejstarším mlýnům v Podesní patříval losinský zámecký mlýn.V roce 1577 ho provozoval Hans Mayerod. Až do 1.července 1775 byl v majetku žerotínské vrchnosti a tímto dnem byl prodán mlynářskému mistrovi Josefu Schwarzovi z Velké Moravy. Až do roku 1849 se ve mlýně změnilo více majitelů. V tomto roce jej mlynář Franz Klaper zpětně odprodal vrchnosti za 14 000 zlatých i se třemi jezy. Liechtensteinové ho opětovně pronajímali až do 1.října 1869, kdy byl provoz zcela zastaven. Pohromou pro tento výstavní dvoupatrový mlýn byl požár v roce 1872 a vzápětí byl zbourán. Na jeho místě (tzv. mlýnská zahrada) vznikl park. Spád mlýnské stoky byl použit k napájení nově vzniklého rybníku se zlatými rybičkami a vodotryskem.

Starý zámecký pivovar už stál před rokem 1577 a později k němu přibyla vinopalna (objekt palírny doposud stojí).
Ještě v roce 1866 byl pro pivovar (tzv. Dolní, čili nový) zřízen nový rybník (dnes zavezen) pro výrobu ledu. Pivovar měl v šedesátých letech 19. stol. pronajat Anton Gross nájemce pivovaru sousedním Víznberku. Pivovar měl být zrušen už v roce 1881. Roční výstav piva byl např. v roce 1876 úctyhodných 9 675 hl (Kolem roku 1840 se zde uvařilo kolem 95 várek, tj. 3085 sudů. Zapotřebí bylo 5640 měřic ječmene, 20 centýřů chmele,600 sáhů dřeva a pivovar zaměstnával 7 dělníků na dvou pánvích. Lihovar se třemi kotli vyrobil ročně 800 věder pálenky. K tomu bylo použito 900 měřic žita, 800 měřic brambor a 300 sáhů dřeva a zaměstnával 3 dělníky.), Hanušovice tehdy uvařily 11 220 hl, Třemešek 15 000 hl, Šumperk 9 500 hl či Ruda n. M. 7 080 hl. Budova nov. pivovaru však v roce 1911 vyhořela a nebyla obnovena. Provoz palírny měl být ukončen v roce 1899. Obdobný osud měla i panská cihelna, která stála také u zámku. V roce 1858 byla sice zřízena nová cihlová pec, ale už v roce 1864 padla za oběť plamenům a zanikla.

Ještě na počátku 19. století stála u cesty od star. pivovaru k palírně stará kaple. Ta ale nedlouho po svém postavení přestala sloužit církevním obřadům a začala od první poloviny 18. století sloužit nájemci palírny jako sklad.
V zámeckém parku naproti bývalé jízdárě fungovala brusírna skla na vodní pohon (stála pod stavidlem dnešního rybníka), která byla v roce 1857 zrušena, když vrchnost sklárnu pronajala Josefu Schreiberovi.

Mezi další významnou památku patří „Meluzininastudánka“stojící na cestě od bývalého hostince Zlatý kříž k zámku. Připomíná se zde legenda o Meluzíně,krásné vodní víle kterou si měl vzít za manželku jistý Gottfried. Když byla poté v roce 1928 louka v parku odvodněna, vsákl se zdejší pramen s její prvotřídní vodou, jenž měla i léčivé účinky, do země.

Mezi panským dvorem a řekou Losinkou se nacházelo velké bělidlo příze a plátna. Poté co lnářství začalo v první polovině 19. století ustupovat z našeho kraje, bylo bělidlo zrušeno. Budova bělidla byla upravena na ovčinec a obydlí pro pastýře. Po jeho zániku se zde vyráběly šindele. Toto zcela zchátralé stavení bylo taktéž zbouráno. Mimochodem nedaleko zámku byla v provozu v letech 1811 – 1815 jedna z prvních mechanických přádelen lnu na Moravě. Tu vedl továrník Josef Klamm. Naproti těmto budovám těsně u Losinky stál domek, jehož obyvatel zajišťoval Žerotínům obchody se zbraněmi (patrně byl puškař). Na druhém břehu Losinky stál tzv. luční domek. Oba dva domky byly vrchností po roce 1802 vykoupeny a zbourány. Stejný osud potkal i starou sušárnu, drtírnu a potašovnu.

Jako u všech starých hradů a zámků se rovněž o losinském zámku vypravovalo, že odtud vedou tajné únikové chodby daleko do volné přírody. Jedna z těchto chodeb měla prý spojovat zámek s věží dnešního farního kostela.
Při různých stavbách jak na zámku, tak i v jeho okolí nebyly v průběhu času objeveny žádné stopy po nějakých tajných chodbách než to, že při bourání zámeckého mlýna se narazilo na hlubokou jámu, která se zdála býti bezedná, poněvadž nebylo slyšet dopadnout vhozený kámen. Tento případ zůstal ale bez povšimnutí. Otvor jámy byl opětovně zakryt a zazděn.Doměnku, že podzemní chodby nebo nějaké jeskyně opravdu existují, dokazovala skutečnost, že vodní hladina blízkého rybníčka pro zlaté rybky, když v noci nebyl žádný přítok, do rána podstatně poklesla.

Liechtensteinové dále zvelebovali vybavení interiérů křídel nízkého barokního zámku, kdy přibyla řada cenných kusů nábytku a obrazů. Na losinském zámku se znovu rozezněla hudba pod vedením liechtensteinského kapelníka Franze Lakomého, hudebníka českého původu, který sám komponoval a několik skladeb věnoval přímo losinskému zámku. V Losinách také pravděpodobně pobýval významný rakouský básník Franz Grillparzer (1791 – 1872), jemuž prý romantická pověst o losinské bílé paní (její obraz se nachází v tzv. Grillparzerově pokoji ve druhém poschodí renesančního zámku), smutné strážkyni žerotínského rodu, dala podnět k napsání truchlohry Pramáti.

Málo jsou známé informace o zdejších zahradnících, kteří vtiskli zámeckému parku podobu, která se z velké části dochovala doposud. V roce 1806 přišel do zámku zahradník František (poté pouze Franz) Slabý, který ve službách Liechtensteinů působil od 80. let 18. století na panství Velké Meziříčí na západní Moravě. Právě on zde vysadil tehdy oblíbené exotické rododendrony. Jeho syn Franz Slabý ml. se narodil v Losinách v roce 1819, kde se také učil u svého otce tři roky zahradnictví. V létech 1838 – 1839 byl zaměstnán jako zahradnický pomocník v panských zahradách ve Veselí a Strážnici a v roce 1840 dokonce pracoval v c. k. zahradě v Schönbrunnu ve Vídni, kde měl pod vedením tehdejšího dvorního zahradníka Schotta mnoho příležitostí rozmnožit své botanické znalosti, které opět využil v zahradách vídeňského Belvedéru.

Roku 1841 se vrátil jako pomocník ke svému otci do Velkých Losin a začal brzy zhodnocovat to, čemu se naučil na cestách. Od roku 1851, kdy byl jeho otec penzionován, pracoval F. Slabý ml. v Losinách jako zámecký zahradník, kteréžto místo ke spokojenosti svých zaměstnavatelů zastával minimálně do roku 1889. Hned v prvních letech svého působení vedle rozsáhlých prací v zámecké zahradě a parku založil lázeňský park v Losinách, o nějž také dále pečoval a vysazoval rovněž ovocné stromy na třech panských dvorech. Díky úspěchům, kterých Slabý dosáhl, získal brzy pozornost zemědělců z okolí. Praktické poučení jim poskytovaly jeho přednášky propagující i šíření ovocnářství v Podesní. Slabého zásluhy nalezly také zaslouženého uznání. Z celé řady ocenění, která za svou činnost získal, jmenujme to nejvyšší: v roce 1884 byl Slabý vyznamenán císařem Franzem Josefem I. „za záslužné výkony v oblasti zemské osvěty“ propůjčením zlatého kříže s korunou.

Po té, co bylo losinské panství v roce 1802 odprodáno poručníkům Karla Lichtensteina, sem přesídlila jeho matka, hraběnka Eleonora von Ottingen – Spielburg. Ta na zámku žila až do své smrti v roce 1845. Už v roce 1804 měla nechat provést chemický rozbor lázeňských pramenů a v roce 1814 stavbu lázeňského domu. V roce 1809 nechala společně s vízmberským panstvím postavit most u papírny. Za jejího působení byla postavena nová škola v Nové Vsi (Žárová) a v roce 1813 zámecká škola.

Jako patronka farního kostela ve V. Losinách finančně podporovala jeho chod a také kostelík na Vřesové studánce.
Kníže Karel se většinou zdržoval ve Vídni. Revoluční rok 1848 ale prožil na losinském zámku. Poté co se situace uklidnila, vrátil se opět do Vídně. Do Losin sice každoročně zajížděl, ale pouze k osmidennímu pobytu. Kníže Karel, jemuž v roce 1861 propůjčil císař Franz Josef „Říšskou hodnost rakouského panovnického domu“, byl už předtím majitelem hulánského pluku č. 9, od r. 1852 byl nositelem řádu Zlatého rouna. Posléze zastával úřad nejvyššího hofmistra císaře. Zemřel v dubnu 1865 a jeho tělo bylo s velkými poctami převezeno do rodinné hrobky ve Vranově u Brna. Oženil se v r. 1819 s dcerou Rudolfa hraběte z Vrbna Franziskou (1779-1865), s níž měl 9 dětí. Po ní je pojmennována lázeňská budova Františka, nyní Božena v Losinách.

V témže roce se ujal správy panství, tj. Velkostatku, jeho syn Karel. Během jeho pobytu v Losinách ho navštívil moravský místodržící, svobodný pán von SpenzBoden, během pobytu v lázních v roce 1899. V témže roce kníže Karel zemřel a byl pohřben taktéž ve Vranově. Jeho nástupce, kníže Rudolf (1838 – 1908), byl podobně jako otec nejvyšším hofmistrem císaře, oba pak byli proslulými milovníky lovu.
Rudolfem vyhasla roku 1908 druhá moravská linie liechteinsteinského domu. Ještě před jeho smrtí bylo panství moravskokrumlovské s vedlejšími statky vyňato z fideikomisu a jeho místo zaujalo panství velkolosinské. Fideikomis přešel na knížete Aloise Maria Adolfa (1869 – 1955) narozeného na zámku Holleneggu ve Štýrsku. I on si zvolil velkolosinský zámek jako stálé místo pobytu. Na počátku II. světové války pozval na losinský zámek akademického malíře Alfréda Schneidera ze slezské Vratislavi, který po tříleté práci odkryl a renovoval sgrafita na západní venkovní straně zámku. Princ Alois na konci války odešel do Lichtenštejnska, kde ve Vaduzu v roce 1955 zemřel. Rodová linie pokračovala jeho synem Franzem Josefem II. (1906 – 1989) a pokračovala jeho synem liechteinsteinským knížetem a současným vládcem stejně jmenovaného knížectví Hansem Adamem II., jenž se narodil v roce 1945 ve Velkých Losinách. Ten spolu se svým bratrancem Karlem navštívil poprvé v listopadu 2010 velkolosinský zámek.

Za 1. republiky byl zámek vždy přístupný veřejnosti za dobrovolný poplatek. Bližší informace podával odbor (české) Národní jednoty v Rapotíně. Nejbližší železniční stanice byla Rapotín nebo Losín (lázně 1 km). Naproti stanici v Rapotíně stával hostinec pana Jurečky.

Zpracoval: Stanislav Hošek