Dědeček Josefa Schreibera měl v Charvátech velký statek a zároveň byl i rychtářem. Jako největší sedlák a představený obce provozoval rovněž hostinec a řeznictví. Když došlo ke státnímu bankrotu (1811), ztratilo jeho našetřené jmění hodnotu, o všechno přišel a poté zemřel jako chuďas. Po sobě zanechal mnoho dětí, z nichž se zmíním o jeho synech Josefu a Johanovi.
Josef se narodil roku 1818 v Dubu na Moravě. Byl nazýván „vídeňský strýček“. Přišel do Vídně ke sklenáři Hornungovi. Když se vyučil, oženil se s dcerou svého mistra a jako věno obdržel sklenářskou provozovnu ve Vídni na Lichtensteinerstrasse 22. Dařilo se mu docela dobře a brzy dosáhl celkem slušného majetku. Johan - otec Josefa Schreibera -zakladatele sklářských hutí - provozoval v Charvátech u Olomouce truhlářství. Požárem však přišel o všechno. Přesto nepřestal podnikat. Najal si v jedné vesnici u Olomouce domek a začal se věnovat zahradnictví. Jeho syn Josef vozil zeleninu do města a doma ještě pomáhal otci. Z té doby pochází jeho největší záliba v zahradnictví a zemědělství, neboť v něm nacházel odpočinek po namáhavé práci ve sklenářství.
Náš rapotínský továrník, zelinář a zahradník se narodil 6. března 1835 v Dubu na Moravě. Josef Schreiber navštěvoval obecnou školu. Vynikal asi nad ostatními chlapci, neboť byl často pověřován dozorem nad nimi. Když Josef vyšel školu, vzal si ho vídeňský strýček do učení. Pěšky a bos, boty měl na zádech, aby si je šetřil, šel až do Vídně. Tam dostal tvrdou školu života. Uklízel v krámě , čistil boty a šatstvo, musel také točit veliké kolo při broušení zrcadel a nakonec zařezávat i okenní tabulky, což jinak byla práce jeho tety Barbory. Když teta některou tabulku rozbila, vzal to obvykle na sebe i s pohlavky od strýce. Za to dostával od tety, která ho měla ráda jako vlastního syna, vždycky “šesták“ (drobný peníz) a něco dobrého k snědku.
Když v roce 1848 vypukla revoluce, zvědavě sledoval za rohem ulice, jak vojsko výstřely z kulovnic „čistilo“ ulice od povstalců. Kulky mu lítaly jen tak kolem uší. Proto ho teta zavřela do sklepa, aby nebyl zraněn.
Po skončení revoluce nastaly pro sklenářství zlaté časy. Bylo tolik rozbitých oken, že sklenáři nestíhali plnit nespočet zakázek. Obchod šel tak dobře, že jednoho dne strýc řekl: „Poslyš, Josefe, potřebujeme ještě jednoho mládence, který by nám zajistil písemné práce (papírování). Nevíš o někom doma?“ Tu si vzpomněl na svého bratrance Göpferta a strýčkovi ho doporučil. Ten s jeho návrhem souhlasil.
Tak přišel Eduard Göpfert do Vídně. Po delší době pak přišel i jeho mladší bratr. Max Göpfert a budoucí šéfové velké světové firmy byli pohromadě.
Sklo nakupovali z větší části z českých skelných hutí, se kterými byli neustále ve styku. Často také některý z nich do hutí odjel, aby projednal objednávky nebo vyřídil jiné záležitosti.
Bylo to v roce 1852, když strýček Josef poručil: ,,Jeď k Vlčkovi do Světlé nad Sázavou a hleď, aby mi sklo neúčtoval příliš draho.“ Tak se náš Josef Scheiber dostal do Čech.
Tato cesta měla pro jeho život dalekosáhlý význam. Kdyby byl zůstal ve Vídni, stal by se nanejvýše obchodníkem se sklem. V Čechách dospěl k svému opravdovému povolání a stal se továrníkem. Pro něho to byla vítaná a také příjemná změna. Docela rád cestoval k Vlčkovi, který jim dodával do Vídně své výrobky a ve Světlé nad Sázavou měl brusírnu. Mimo jednání o cenách měl také projednávat nové objednávky a to v tehdejší době nešlo tak rychle. Hrubé sklo na broušení se muselo nejprve opatřit z okolních hutí. Proto jej Vlček do těchto hutí posílal, aby dohotovení zakázek urychlil. Během svých cest poznal Josef Schreiber nejen sklářskou práci, nýbrž se seznámil i s životem sklářů v hutích.
Ještě po mnoha letech, již jako starý pán, Schreiber rád vypravoval o zvycích a obyčejích prostých sklářů. To byl docela jiný život než u strýce ve Vídni. Proto nebylo divu, že se nechtěl vrátit. Nějaký čas se vymlouval na to, že je nemocen a nakonec se rozhodl, že u Vlčka zůstane. Avšak toto jeho rozhodnutí nemohl strýc akceptovat. Posílal mu jeden dopis za druhým. To všechno ale nepomohlo a Schreiber zůstal v Čechách, daleko od dřívějšího života ve Vídni.
Od Vlčka šel Josef Scheiber ke sklářskému mistrovi Gerhardtovi. To byl bývalý sklář, který se osamostatnil a jako podnikatel si najal dvě hutě. Jednu v Loukách u Světlé nad Sázavou a později v Marienwaldu v Prosekanci u Budislavy, což bylo 8 hodin cesty od Louky a 4 hodiny od České Třebové. V Marienwaldu měl Schreiber podnikatelskou svobodu a k tomu ještě 185 zlatých ročně. Tam navázal známost s Theresií, dcerou starého Gerhardta, která se později stala jeho manželkou. Do této doby spadá rovněž jeho vojenský odvod. Byl odveden, aby bojoval za císaře. Gerhardt jej ale za 3000 zlatých od vojska vykoupil. Poté byla svatba. Josef Schreiber měl 22 roků, jeho nevěsta pouhých 15 let (zemřela 31. prosince 1932 ve věku 94 let a odpočívá na hřbitově v Petrovicích).
Jednou, když bylo málo práce, poslal ho tchán do Vídně, aby navštívil zákazníka a přinesl nové objednávky. Mezi těmito zákazníky byl i jeho strýc. Musel ho tedy také navštívit, ačkoliv to dělal velmi nerad. V obchodě se právě nacházel jeho bratranec Eduard Göpfert, který nyní zastával jeho místo. Se zavoláním: „pane strýc, Josef je tady“, hned se k němu rozběhl. Strýc přišel, ale netvářil se nijak nepříjemně. Poklepal znovu navrácenému synovci na rameno a řekl: „Jsi stále ještě tak hloupý, jak si byl?“ Josef ale dokázal strýci, že nebyl vůbec hloupý, když se dokázal postavit na vlastní nohy.
Vyprávěl mu, co se ve světě naučil, ale i to, že umí sklo nejen prodávat, ale také sám vyrábět. Strýc chvíli rozmýšlel a potom pravil: „Troufal bys sis takovou huť řídit?“ Josef vůbec nebyl v rozpacích a radostně souhlasil. Mohl přece s dobrým svědomím poukázat na jeho pětiletou praxi v Čechách.
Tentokrát byly sklářské hutě, které patřily knížeti Karlu Lichtensteinovi v Rapotíně k pronajmutí. Strýc se tedy rozhodl a s Josefem odcestovali oba do České Třebové, kde se setkali s Gerhardtem. Opatrný strýc chtěl nejprve slyšet dobrozdání starého odborníka. Nato pak jeli všichni tři vozem do Rapotína a hutě si pronajali. Bylo to dne 27. května 1857. Tím se mladičký Josef Scheiber stal továrníkem.
Začali na jedné peci s přímým topeništěm. Vyráběli řadové tabulové sklo a také bílé a zelené duté sklo. Ve stejném roce rozšířili brusírnu a přijali vyškolené dělníky z Čech. Obchod vzkvétal natolik, že mohli brzy otevřít i druhou pec. Nyní zahájili výrobu barevného skla jemnějšího druhu, jak tomu bylo doposud jenom v některých sklárnách na Šumavě. Objednávky se hromadily především z rafinérií ze severních Čech, u nichž nastal dosud netušený rozmach vývozu do Ameriky a do Anglie.
V důsledku tohoto zájmu bylo nutné pomýšlet na další rozšíření výroby. Ve válečném roce 1859 se jim podařilo najmout sklářské hutě ve sv. Sidonii a ve sv. Štěpánu na pomezí Moravy a Uher (tudy prochází Vlárský průsmyk u Brumova - Bylnice). Tam se stal ředitelem Max Göpert, zatímco Eduard Göpert zůstal v obchodě ve Vídni.
V době rozvoje sklářství se svítilo v lampách petrolejem. Vídeňský klempíř Ditmar předložil Schreiberům návrh, že by mohl pro jejich petrolejové lampy vyrábět trubice, z kterých se později vyvinuly „cylindry“. Schreiber s tímto návrhem souhlasil a po mnoha pokusech se začalo v jeho skelných hutích s výrobou cylindrů, které během doby dosáhly takové dokonalosti, že se zasílaly až do Francie.
Později došlo k výrobě skleněných lamp a stínítek a to v takovém rozsahu, na jaký se dříve zmohli jenom Francouzi. Petrolejová lampa se stala v domácnostech nepostradatelným svítidlem, oblíbené byly zejména lampy s odrazovou plochou. Potřebu dalších výrobků tohoto druhu vyvolal vynález žárovky T. A Edisonem v roce 1878, otevřel výrobě skel pro svítidla široké pole působnosti. Ve sklárně v sv. Sidonii se vyráběly lampy a stínítka a ve sv. Štěpánu stínítka.
V roce 1861 koupil Schreiber starou papírnu v Josefově údolí (Josefodol) u Světlé nad Sázavou, kde zřídil brusírnu skla. Později také koupil další blízké brusírny, Karlov ve Světlé a Františkodol.
V Josefově údolí se vyrábělo hluboce broušené sklo. Hrubé sklo odebíral Schreiber od okolních hutí a teprve asi po 20 letech zde zřídil vlastní sklárnu. Hlavním podnikem zůstal i nadále Rapotín odkud Josef Schreiber ostatní skelné hutě objížděl. V roce 1871 sklárna v Rapotíně vyhořela. Tato událost měla velký vliv na další rozmach továrny. Modernizací v krátké době, znovu vybudované sklárny umožnil vynález ing. F. Siemense. Jeho podstata spočívala v tom, že přímé topení (na místě dosavadních pecí s přímým dřevěným topeništěm) nahradil zplyňováním paliv v generátorech, z nichž byl plyn veden k jednotlivým spotřebičům. Takže již sklárna nabyla závislá na dodávkách dřeva z losinského velkostatku (polesí) a mohla topit uhlím. Při této příležitosti byla i ostatní oddělení sklárny rozšířena a přestavěna, takže tato továrna patřila k nejlepším podnikům tohoto druhu v našich zemích. Uváděla se pod názvem: K. k. priv. Glasfabrik (C. k. soukromá sklárna).
Na přání strýce přesídlil Schreiber i s rodinou do Vídně, aby odtud mohl všechny továrny lépe řídit. Ve Vídni vlastnil krásný dům na Mohrengassse 3, kde byl i sklad skleněného zboží a expedice. Poněvadž vídeňský strýc postonával a neměl žádné syny, kterým by mohl obchod se skladem předat, zavolal jednoho dne své synovce Josefa Schreibera, Eduarda a Maxe Göperta k sobě a řekl: „Jsem nemocný a nemohu se již o obchod starat. Proto vám ho předávám a vy mi budete ročně platit 50 000 zlatých“. Takto vznikla firma J. Schreiber a synovci (1865).
Josef Schreiber, který výrobu v továrnách řídil, obdržel dva podíly, Eduard Göpert, který řídil obchod rovněž dva podíly a zatím co Maxovi, který byl ředitelem, připadl jeden podíl.
Na vídeňské výstavbě v roce 1873 vystavovala tato mladá firma již pod novým názvem: K. k. priv. Glashütten und Raffinerien J. Schreiber u. Neffen. Mimo uvedených podniků v Rapotíně, sv. Sidonii, sv. Štěpánu a Josefova údolí jim v té době patřila i sklárna Marienwald u Proseče, kterou převzali od starého Erhardta, tchán Josefa Schreibera. Na výstavbě ve Vídni obdržela firma nejvyšší vyznamenání- čestný diplom. Nebyl to však, ale první úspěch. Již v roce 1862 firma obdržela významný diplom v Londýně, potom stříbrnou medaili na svět. výstavě v Paříži v roce 1867 a nakonec medaili i na polytechnické výstavě v Moskvě v roce 1872.
Když v roce 1878 vídeňský strýc zemřel, vyplatili synovci jeho dceru a firma jim náležela. Mladá firma rychle vzkvétala. V roce 1875 velmi výhodně koupili bývalý cukrovar v Jaroňovicích u Hodonína. Tato továrna byla přestavěna na sklárnu. Hlavním důvodem pro zřízení sklárny bylo však hnědé uhlí, které bylo ve zdejším kraji nalezeno (lignit). Jaroňovice byla také první sklárna na Moravě, v které bylo pro tavení křišťálového skla použito hnědé uhlí. Firma zde postavila velkou brusírnu, jejíž prvotřídní výrobky byly posílány do severních Čech, Pruska, a Anglie. Ředitelem zde byl Johann Göpert, jeden z nejlepších odborníků firmy. O několik roků později (1882) koupila firma huť, které se nacházela nad Jaroňovicemi u Dubňan, která byla v okolí známá pod jménem „Horní huť“ na rozdíl od „Dolní hutě“ jak ji v
Jaroňovicích nazývali, poněvadž ležela v údolí. V téže době si koupili i tři sousední uhelné doly, kterými zásobovali místní sklárny. V roce 1877 si firma pronajala sklárnu u Lužice poblíž Hodonína a o tři roky později (1880) ji koupila. Zde se vyrábělo barevné sklo hlavně pro export. V roce 1789 koupila v Prusku sklárnu ve Fürstenbergu a. d. Oder.
Po sedmiletém pobytu ve Vídni přesídlil Josef Schreiber v roce 1881 opět do Rapotína a odtud řídil ostatní továrny.
Když se v roce 1882 oslavovalo 25. jubileum této továrny, slavila toto výročí zároveň celá firma. Ze skromných začátků se vyvinul velký světoznámý podnik s 2000 zaměstnanci. Celý podnik měl celkem 16 pecí a z toho byly zařízeny pouze tři pro přímý ohřev dřevem, zatímco 11 bylo vytápěno uhelným plynem a dvě pece dřevoplynem. V Rapotíně bylo zaměstnáno ve sklárně kolem 190 osob. Filiálky této firmy se nacházely mimo centrály ve Vídni, také pro pruské sklárny pobočku v Berlíně, centrální sklad v Lužičích, ve Vídni reprezentační prodejnu a stálá zastoupení v Budapešti, Praze, Lipsku, Paříži, Terstu, Miláně, Varšavě, Kyjevě, Oděse, Tbilisi, Amsterodamu a Cařihradu, dále i v USA a Austrálii. Jestliže vykazoval ceník před 25 lety (1857) asi 200 ks. Rozličných sk. výrobků, dosáhl nyní 3000 tvarů sk. Výrobků v 15000 velikostech. V Rapotíně v jedné z nových hal bylo započato s výrobními zkouškami na sklářských lisech dovezených z Belgie. Dva roky trvalo, než byla výroba na lisech úspěšně zavedena. Jako novinka byla právě předváděna hostům o letnicích při oslavě 25 výročí trvání fa. Schreiber. V Rapotíně nadále zůstala výroba lisovaného zboží v různých odstínech.
V té době byl továrník Josef Schreiber na vrcholu svého života. Nenápadně se ale začínaly oznamovat náznaky žaludečních potíží. Jediný odpočinek od této namáhavé činnosti nacházel v zemědělství. Proto koupil v Rapotíně několik selských usedlostí i s polnostmi, takže vytvořil celkem hezký a velký hospodářský dvůr.
Fa. Schreiber koupila v roce 1883 sklárnu v Zombkovicích v ruském Polsku a v r. 1897 sklárnu Brieser i. d. Mark v Německu. V roce 1890 koupil Josef Schreiber v Lednické Rovné u Trenčína velké šlechtické panství se zámkem a krásným parkem. Tam se z Rapotína přestěhoval a strávil tam zbytek svého života. Továrny již kvůli podlomenému zdraví více neobjížděl a vše řídil jenom písemně. Splnil se tak jeho sen, vyrovnat se šlechtě (obdobně jako sousední Kleinové, jež pocházely z nejnižší spol. vrstvy) a současně realizoval plán na postavení moderní sklárny na zelené louce. S výrobou začal ve sklárně už v roce 1892. Závod zahájil provoz na dvou pecích, na jedné se vyráběly kvalitní soupravy stolního skla, na druhé sklo lisované. Mimo broušení zde bylo sklo zušlechťováno leptanými (tepanými) výzdobami na takzvaném „Pantographiemaschinen“ což byl anglický patent, který jako první továrník v monarchii získal. Rovněž ve společné firmě nastaly velké změny. Poněvadž všichni tři podílníci měli mnoho dětí (dědiců) a otázka podílnictví by se časem stala velmi komplikovanou, přeměnil Schreiber v roce 1897 firmu v akciovou společnost, jejímž presidentem pak zůstal až do své smrti. Odprodejem akcií ztratili časem majoritu. Samotný Schreiber čím dál tím více podléhal své žaludeční nemoci. On se sice léčil, objížděl různé lázně, ale zbytečně. Jednou se z lázní do Lednické Rovné nevrátil, nýbrž jel na smrt nemocný do Rapotína, kde 17. Iistopadu 1902 ve stáří 67 let zemřel.
Později bylo jeho tělo převezeno do Lednické Rovné, kde v mauzoleu v parku odpočívá, jak si to vždy přál. V roce 1929 zemřel dlouholetý ředitel rapotínské sklárny Hubert Stenzel, od r. 1916 byl v penzi. Počátek dvacátého století byl obdobím největšího rozmachu firmy, ani hospodářská krize v letech 1900 – 1903 se jí příliš nedotkla a v následujících čtyřech letech byla pak provedena za trvání staré firmy poslední reorganizace a modernizace zastaralých provozů v Rapotíně. Byly postaveny sklady, malírna, pánvárna, zámečnická dílna vzorkovna, kancelářská budova, dva činžáky pro zaměstnance a schreibrovská vila. Do nové vily patřil i moderní dopravní prostředek- osobní vůz. Bylo to údajně první motorové vozidlo na okrese objednané v Kopřivnici a na prvního šoféra se musel přeškolit kočí. Do té doby spadá i zahájení provozu na lokální železnici Petrovice- Kouty s vlečkou do závodu (1904). Vlečka vedla z nádraží kolem dnešní vrátnice dále do závodu. Rapotínská pošta byla otevřena v blízkosti sklárny (vpravo od dnešní restaurace) v roce 1907. Taktéž byla zřízena firemní telefonní stanice č. 2 Velký Losín.
Schreiberům patřily vily naproti nádraží VILLA PLUS ULTRA, kde byl nádherný park s pseudozámečkem. Další se nacházela u přejezdu VILLA STRUMECK a konečně třetí byla nedaleko pozdějšího koupaliště na úpatí kopce Strážníku. Po roce 1918 se Rapotín stal sídlem společnosti: Skelné hutě dříve J. Schreiber a synovci, které patřilo 5 skláren na území ČSR. V té době putovaly již rapotínské výrobky, především osvětlovací tělesa, do celého světa a export tvořil 85 procent celkové výroby. Zajímavý údaj poskytuje obecní kronika, kde je uvedeno, že vedle sklárny fungovala od roku 1898 strojírna, která ještě v roce 1920 byla v provozu.
Zpracoval: Stanislav Hošek
