Eisenbachova zbrojovka

Dne 12. ledna 1782 (někdy se uvádí listopad 1781) bylo v rakouské monarchii započato na pokyn císaře Josefa II. S postupným rušením klášterů. Toto opatření se především dotklo žebravých a rozjímavých řádů, které nevykonávaly školní výuku a humanitární činnost. Mezi zrušené kláštery patřil i velehradský cisterciácký klášter, který vlastnil od roku 1770 (někdy se uvádí rok 1772) panství Vízmberk (Loučná nad Desnou).

Na zdejším zámku měli velehradští cisterciáci svoji residenci a odtud řídili celé panství. Ze jmění 49 zrušených moravských klášterů byl vytvořen náboženský fond, z něhož se financovalo na 300 nově vzniklých farností na Moravě (např. farnost Vízmberk). Faráři dostali od státu nové funkce jako zveřejňování úředních nařízení a vyhlášek, vedení matrik, dohled na zdravotní stav farníků atd. Farářům byl hrazen plat ze státní pokladny a bylo zrušeno odvádění desátků, někde se však udrželo až do 19. století.

Rušení klášterů se neobešlo bez ničení kulturních hodnot. Klášterní budovy byly změněny na kasárna, nemocnice či sloužily státním orgánům nebo pro potřeby manufaktur a továren.

Samotný velehradský klášter byl zrušen 27. září 1784. Kromě kostela, který byl přeměněn na farní kostel, získala objekt kláštera rakouská armáda a od roku 1805 zde působila vojenská nemocnice.

Vízmberské panství (jako součást majetku kláštera) bylo přiděleno náboženskému fondu a podřízeno ředitelství státních statků v Brně. Panství mělo na svém území mimo dolů a železáren čtyři vrchnostenské poplužní dvory. Jednalo se o dvůr v Maršíkově, Petrovicích, Rejhoticích (dvůr u zámku Vízmberk) a v Sobotíně. V případě sobotínského dvora se jednalo o komplex hospodářských a správních budov (údajně už v roce 1600 zde měl stát pivovar) a k nim příslušných hospodářských pozemků, které sloužily potřebám vrchnosti.



Naproti tomu státní  správa už nepotřebovala hospodařit ve vlastní režii, proto také půdu těchto dvorů rozdělila mezi své poddané a ti jí odváděli stálý plat. Navíc státní správa na Vízmberku zrušila 8. září 1786 robotu, která byla nahrazena stálým platem svých poddaných. Jenom několik sedláků z Maršíkova a Rejhotic místo platu robotovalo dle starého řádu. Na hospodářských pozemcích sobotínského dvora byla založena v roce 1786 nová osada Štětínov. Jmého obdržela po tehdejším inspektoru státních statků Joachimu Stettenhofenovi (1742-1813).

V roce 1800 měla osada 57 domů a 229 obyvatel, kteří obhospodařovali půdu o velikosti 258 jiter (148 ha). Bydleli v ní zaměstnanci sobotínských železáren, ale i dělníci zaměstnaní v lese a hospodářských budovách sobotínského dvora. Ten mimo jiné sloužil k ubytování lesmistra a dalších úředníků.

Nová, ale státní, vrchnost (1784-1833) měla největší starost právě se zdejšími železárnami. Po několika neúspěšných pokusech tyto železárny pronajmout (o nájem se ucházeli sousední Harachové z Janovic či hrabě z Vrbna) byl jmenován (1789) správcem zdejších hamrů Franz Czizek. V době jeho působení se provoz hutí a výroba železa zlepšily. Byla přestavěna pražicí pec za Rudolticemi, zdokonaleno pálení dříví v milířích a zvýšila se i těžba železné rudy v dolech u Vernířovic.

Kolem roku 1800 byly na vízmberském panství v provozu dvě vysoké pece v Sobotíně a Rejhoticích. Ta byla nově postavena v roce 1775 velehradským klášterem (pod vízmberským zámkem) a u ní se nacházela kujná výheň, pila a velké úložiště dřeva, kde se dalo skladovat až 600 sáhů dřeva (1 sáh dřeva – hranice dřeva vysoká a široká 1,89 m , délka polen však kolísala přibližně mezi 60 – 100 cm).

V té době spotřebovala hamerní správa 4000 sáhů dřeva ročně. Dřevo bylo dopravováno jak povozy, tak především plavením po řekách Desné a Mertě. U skládek dřeva byly milíře, kde bylo páleno dřevěné uhlí určené především pro chod vysokých pecí. V té době bylo v rejhotické peci vytaveno ročně  až 2 692 ctr železa (ctr – 1 centýř – 61,6 kg). Před rokem 1790 odprodala vrchnost starou nefunkční vysokou pec v horních Rejhoticích Antonu Bergerovi. Ten si zde vybudoval drátovnu a cánhamr. V drátovně se vyráběl drát protahováním kujného železa hutnickými kleštěmi přes kovové desky s otvory. Drátovna měla tehdy osm kleští. V cánhamru se z železných tyčí vykovávaly slabší pruty – cány, ze kterých se dále vyrábělo různé hřebíkářské zboží.


Dalším soukromým podnikem byla Grimmova drátovna. Již v roce 1776 odkoupil od velehradského kláštera v Sobotíně starý hamr Kaspar Johann Grimm za 1250 zlatých. Na jeho místě vybudoval drátovnu (6 kleští), kovářskou výheň, dýmačku a dvě pece na pražení rudy.

V Sobotíně zůstala v majetku státní správy vysoká pec a hamr a v Petrovicích hamr s kujnou pecí. (Frischfever mit Hammer). Státní správě se podařilo sobotínské železárny propachtovat až v roce 1811. Pronájem výhodně získal Andreas Eisenbach z Podgorce v Haliči. Ten chtěl využít konjunktury v době napoleonských válek a v pronajatých sobotínských železárnách vyráběl zbraně. Mělo se jednat o výrobu pušek předovek. V nedalekém slezském Vrbně pod Pradědem byla v létech 1811 – 1843 v provozu údajně největší zbrojovka rakouské monarchie.

Andreas Eisenbach byl původně zaměstnán jako vrchní zámečnický mistr u c. k. vojenského skladu v Podgorce. Přípisem ze dne 6. dubna 1811 mu bylo dvorní radou na jeho žádost povoleno přesídlit na panství Vízmberk na Moravě, aby si zde mohl zřídit továrnu na kovové zboží. Současně bylo sjednáno s c. k. min. dvorní bankou (die Bancal-Administrationen in Galizen udn Mähren) na základě dekretu ze dne 23. dubna 1811, aby A. Eisenbachovi nebylo jako osídlenci činěno překážek. Výnosem ze dne 17. května 1811 obdržel Eisenbach vzhledem ke zvláštním zásluhám povolení c. k. dvorního presidia vybudovat nové provozovny a přičlenit je ke stávajícím hamrům v Sobotíně. V tomto povolení (dekretu) mu bylo určeno stavební místo, kde si může postavit svoji továrnu. Dále měl od vrchnosti dostávat palivové dřevo a dřevěné uhlí z vrchnostenských polesí a to v běžných cenách bez navýšení. Nadto mu bylo dáno ujištění, že v případě zvláštního druhu železa pro své podnikání mu ho vízmberská vrchnost zajistí, pokud to bude v jejích silách.

Na základě tohoto povolení dostal Eisenbach ještě v témže roce na svou žádost od c. k. dvorního presídia souhlas k tomu, aby jemu v roce 1806 udělené privilegované oprávnění pro jeho továrnu na kovové výrobky v Podgorze u Krakova v Haliči mohl převést na Moravu. Dne 19. listopadu 1811 se na vízmberském zámku konala porada za přítomnosti zástupce krajského úřadu v Olomouci, kde oznámil Eisenbach státní vrchnosti svůj podnikatelský záměr. Jeho provozovny se měly skládat z huti pro výrobu oceli a rafinací, cánovny (tyčové a pásové želůezo), kujňírny (kujné výhně), příruční dílny, brusírny a leštírny kovů. Dále pro sebe požadoval byt a téměř 2 ha zemědělské půdy. Presídium dvorní komory potvrdilo dekretem z 8.4. 1813 přenechat Eisenbachovi potřebné budovy včetně pozemků za sjednanou cenu s desetiprocentním příplatkem nad stanovenou odhadní cenu. Přeložení továrny z Haliče se ale velmi protahovalo. Dokonce samotný rakouský císař Franz I. se velmi zajímal o přestěhování Eisenbacha do Sobotína a od svých podřízených se nechával l tomto podniku důkladně informovat.

Na začátku ledna 1815 se tedy uskutečnila mezi správou státního majetku a Eisenbachem, která byla přijata moravskoslezským presidiem dne 26.1. 1815. V 6. odstavci této smlouvy si vrchnost vymiňuje, že bez jejího předběžného povolení nesmí Eisenbach své závody v Sobotíně rozšiřovat. Dále si Eisenbach v odstavci č. 12 vyžádal povolení k objednání zvláštních druhů železa z jiného závodu, pokud by je nebyly schopny dodat vízmberské železárny (rejhotický hamr pod zámkem).Na základě těchto projednaných formalit začala v roce 1815 zbrojovka naplno vyrábět a měla tehdy zaměstnávat 18 osob. Už 29. června 1814 koupil Eisenbach od vízmberské vrchnosti bývalé obydlí lesmistra v areálu sobotínského dvora č. p. 53 v obci Štětínov za 3 891 zlatých. Eisenbachova privilegovaná továrna vyráběla ocel a kovové zboží podle téhož guberniálního (moravskoslezského) výnosu z roku 1802 , na jehož  podkladě produkoval v Jihlavě ocel Angličan Flusser. V roce 1815 byly na vízmbersku  v provozu 2 vysoké pece, 3 kujné výhně a ruda se dobývala ze dvou dolů. Obdobná situace byla i na sousedním janovickém panství, kde byly v provozu 2 vysoké pece, 4 kujné výhně a 2 nářaďové hamry. O rok později (1816) je v Sobotíně uvedena do provozu 1 vysoká pec, 2 kujňírny (kujné pece), drátovna, přádelna, bělidlo příze a plátna a Eisenbachova továrna.

Dá se předpokládat, že se zde ročně vyrobilo až 1200 kusů pušek a dalšího zbrojního materiálu, tj. šavlí a bodáků. V roce 1819 ale zbrojovka zcela vyhořela. Tato zkáza však Eisenbacha nezlomila a na místě vyhořelého závodu postavil zakrátko nový moderní železářský podnik. V něm zřídil drátovnu (tažírnu drátu) na 4 hrubé a 4 jemné průvleky. Nově postavil jednu kující výheň a žíhárnu (tavící pec) pro výrobu železa, které zpracovával ve vlastním závodě.

V tažírně drátu vyráběl všechny druhy drátu jak železného, tak měděného, stříbrného i zlatého. Tak se dostává Eisenbach do soutěže s vízmberskými železárnami patřícími státu (stály pod zámkem, ale na katastru Rejhotic). Především však se sousední drátovnou patřící Klaře a Johannu Kasparu Grimmovým v Sobotíně a s železárnami v Rejhoticích patřícími dědicům po Antonu Bergerovi. Rozšířením svého závodu se Eisenbach dostal do sporu s vízmberskou státní vrchností. Ta mu vytýkala, že rozšířením závodu porušil původně sjednanou smlouvu. Nejvíc byl ale rozezlen Grimm, který si na Eisenbacha stěžoval u vízmberského vrchnostenského úřadu a také u pobočky horního soudu s požadavkem, aby Eisenbach své nové provozovny zastavil. Vrchní úřad ve Vízmberku se odvolal na dekret z 3.8.1792, podle kterého každá výroba, jež spotřebuje více dřevěného uhlí, jako např. kujná pec a tavírna rudy (kujírna a žíhárna), se bez příslušného předchozího povolení hamerního úřadu zastavuje. Eisenbach se proti zastavení uvedených částí svého závodu odvolal ke krajskému úřadu v Olomouci. Ten ho odkázal na civilněprávní cestu. Zemský úřad návrhu na zastavení sporných provozoven nevyhověl a výnosem ze dne 19.1.1828 dovolil výslovně oba podniky opět uvést do provozu. Tak bylo Eisenbachovi prostřednictvím dvorního dekretu ze dne 23.4.1831 uděleno dodatečné povolení k chodu nově vybudovaných provozoven.

V témže roce zde bylo vytaveno 5 392 centýřů surového železa a 228 ctr. šedé litiny. Jeho závod se jmenoval c. k. Stahl udn Metallwarenfabrik des Andreas Eisenbach. Jeho podnik se skládal z ocelářské hutě a rafinerie, brusírny a leštírny kovů, zámečnické dílny, slévárny, hřebíkárny a mědikovecké dílny. Vyráběly se zde hlavně zbraně a vojenské armatury

Eisenbach patřil v té době k nejvýznamnějším osobnostem Sobotína. Narodil se 4. února 1770 a zemřel 11.ledna 1834 v č.p. 122. Andreas Eisenbach byl záhy pohřben na severní straně sobotínského kostela sv. Vavřince. Ještě před 60 lety bylo možné na zdi kostela spatřit zrezivělou tabulku s jeho jménem. Tabulka byla zhotovena ze zdejší sobotínské litiny (jeho závodu). Eisenbachův syn Kaspar jako dědic továrnu zrušil a 31. března 1834 budovy továrny včetně pozemků prodal hraběti Mitrowskému za 16 000 zlatých. V železárenském podnikání Kaspar Eisenbach pokračoval ve Vrbně pod Pradědem (1841) a později (1859) v Kylešovicích u Opavy. Státní správu vystřídal jako nový majitel panství hrabě Mitrowský, který koupil vízmberské panství 13. března 1833 za 216 050 zlatých. Mimo Eisenbachovu továrnu získali Grimmovu drátovnu v Sobotíně. V Rejhoticích získal úřední listinou ze dne 11. dubna 1836 od Franze Bergera drátovnu č.p. 76. Ještě předtím (6. srpna 1835) koupil hrabě Mitrowxký v Rejhoticích za 1000 zlatých starý mlýn č. 97 a přebudoval ji na železárnu. Tím se hrabě Mitrowský stal majitelem všech železáren na Vízmbersku.

Pravděpodobně si po roce 1834 nechal v místech Eisenbachovy továrny na kovové zboží vybudovat zámeček. Nebyli to Kleinové, ale Mitrowský! V Sobotíně byla v té době budova ředitelství železáren. Ve vesnici byly také 3 mlýny, krupárna a proslulý hostinec U hnědého jelena.

Jestliže v roce 1831 bylo v železárnách vytaveno 5 392 ctr. Surového železa, tak o 10 let později za hraběte Mitrowského to už bylo 19 423 ctr. surového železa a 9 144 ctr. litiny.

Tento článek připomíná 200 let od založení zbrojovky v Sobotíně a 180 let od převzetí železárny hrabětem Mitrovským, který z tohoto podniku udělal špičkový závod nejen na Moravě, ale i v celém Rakousku.

Zpracoval: Stanislav Hošek