Chátrající skvost Jeseníků - zámek Janovice

S naším údolím Desné mají Janovice mnoho společného, především s Vízmberským panstvím, se kterým stovky let sousedily a navzájem si konkurovaly v důlní, hutnické činnosti a v myslivosti.

            Zástavní panství Rabštejn získal od panovníka do zástavy nedlouho před rokem 1516 Petr ze Žerotína, majitel šumpersko-novohradského panství. Již na počátku správy založil v Janovicích mezi lety 1520-30 tvrz na nevysokém suchém pahorku, obklopenou ze dvou stran kličkou Podolského potoka a na druhé straně chráněnou terénem trvale rozmáčeným mlýnskými náhony. Její základy bychom mohli hledat v místech nejstarší části janovického zámku kolem hranolové věže v prostoru dnešní obřadní síně, dříve cínového (někdy též rytířského) sálu. Správa panství tak sestoupila do přístupnější polohy a dříve dominantní hrad Rabštejn (mj. nejvýše položený hrad Rýmařovska i celé Moravy), který se připomíná v roce 1318, postupně přišel o své správní postavení, ba i rýmařovská tvrz Vestenhof ztratila svůj dosavadní význam. Petr ze Žerotína býval na tvrzi v Janovicích zřejmě jen občasným hostem, přesto pro rozvoj zdejšího hornictví, hutnictví a dalších živností udělal mnoho dobrého. Tím se také nesmazatelně zařadil mezi nejvýznamnější podnikatele na Rýmařovsku. Po jeho smrti (1530) přešla zástava panství na jeho syny Viléma, Přemka, Zikmunda a Bedřicha. Janovická tvrz se stala plně funkčním správním centrem panství a na dosud nevelkém Rabštejně patrně zůstávali jen někteří úředníci, a především ti, co měli na starosti lesní hospodářství. Žerotínům panství utápějící se v neustálých sporech k srdci nepřirostlo a drželi jej jen do roku 1535. Přestože jim zástavu král Ferdinand I. nakonec o tři roky prodloužil, odstoupili mu za 6 000 zlatých zboží zpět. Žerotínové se na Rýmařovsku angažovali nejméně do roku 1545. Tehdy měl zástavní pán rabštejnsko-janovického panství Marek Weisinger skoupit podíly obou svářících se důlních těžařstev olomouckého a žerotínského na Horním Městě, vyplatil Žerotínům rýmařovský Vestenhof i janovický dvůr s železným hamrem, pivovarem a Podolským mlýnem. Vestenhof (Tvrzský dvůr), dům nebo tvrz položená před Rýmařovem u hamru. Po Žerotínech získal panství rabštejnské od panovníka Vilém Kuna z Kunštátu (1535-1539). Toho vystřídal horlivý důlní podnikatel Marek Weiseneger z Weisengau (1539-1552). Od roku 1552 získali Rabštejnsko s Janovicemi Ederové ze Štiavnice (Banská Štiavnica). Ti pocházeli z Horních Uher.

Šimon Eder ze Štiavnice získal od domácích stavů moravské občanství a byl přijat na přímluvu německého císaře Karla V. Už v roce 1556 přechází panství na jeho syna Jana Víta Edera ze Štiavnice. Ten nepochybně doufal ve zdárný konec svých podnikatelských snah – hornictví a hutnictví, protože zahájil úpravy janovické tvrze, jež už nemohla vyhovovat nárokům bohatého vlastníka. Rozhodl se totiž vybudovat nákladnou rezidenci v Rýmařově, předměstský palác měl být nepochybně sídelním místem rodu. Vysoký dům (Hohenhaus), jak se nazýval, tvořila mohutná reprezentační dvouposchoďová palácová budova se sedlovou střechou a vstupními renesančními štíty. Budovu obklopovaly hospodářské budovy a rozsáhlý dvůr. Vysoký dům však nikdy nesloužil zamýšlenému účelu a postupně degradoval na nezajímavou součást městské zástavby.

Přesní moravský kasteolog Miroslav Plaček je přesvědčen, že janovickou tvrz nestavěli Žerotínové (1520-1530), ale právě Ederové ze Štiavnice. Rozměrný monoblok (33x20m) se vstupní rohovou věží a nárožní polygonální věžicí patrně začal stavět krátce po roce 1552 Šimon Eder a ve stavbě pokračoval syn Vít, který od roku 1556 v Janovicích také sídlil. Plaček dále uvádí, že k rozšíření sídla došlo po roce 1586 za Ferdinanda Hoffmanna z Grünbüchlu a Střechova. Přitom byla nepochybně upravena starší tvrz. Její část byla zbořena při dostavbě dvou západních raně barokních křídel Wolfangem Fridrichem Hoffmannem okolo roku 1662.

            Janovické tvrziště se rozkládalo na vrcholu nevysokého pahorku, jak již bylo řečeno, chráněného z jedné strany Podolským potokem a z druhé sítí náhonů mlýnů a hamrů. Výběr nebyl nejvhodnější. Voda z okolních toků terén kolem pahorku podmáčela a ten se ve vlhčích obdobích roku měnil v močál (na téměř shodném terénu byla postavena v Losinách Žerotíny tvrz, později zámek). Odvodnění přímého okolí se tak stalo problémem provázejícím stavbu s jistými přestávkami dodnes. Tvar ani vzhled objektu není znám a zatím jej nelze ani rekonstruovat. Mínění, že oble klenuté sklepy renesanční části jsou pozdně gotické, a souvisí tedy s původní stavbou, stěží lze s jistotou prokázat, ale je v celku logické. Tvrz sloužila svému účelu podle kupní smlouvy ještě v roce 1583, kdy panství přes odpor královské rady zakoupil za 31 858 zlatých oblíbený dvořan Rudolfa II. Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu a Střechova. Ještě Hoffmannův vklad majetku do zemských desek z roku 1586 uvádí,,.. hrad pustej Rabštejn a druhý hrad pustej Štrotek... ves Janovice s dvorem a poplužím, též s loukami i zahradami, s chmelnicemi, s mlejnem moučnejm při tejž tvrzi Janovicích ležícím... "

            V 80. letech 16. století se tolerovaný luterán, uznávaný president dvorské komory, ještě cítil bezpečně ve své hodnosti, která jej nutila pobývat nablízku císaři v Praze. Třebaže zatím asi nepočítal s odchodem na chladné Jesenicko, začaly na Janovicích první stavební práce už patrně ke konci 80. let 16. století. Stavba se začala měnit ve větší a pohodlné panské sídlo, které již mohlo sloužit k trvalému pobytu i náročnému vlastníkovi. Autor přestavby zatím bohužel zůstává    anonymní. Lze jen dedukovat, že bohatý, vlivný, uměnímilovný a vzdělaný Hoffmann měl dostatek příležitostí najmout si případně některého z významných rudolfinských architektů pražského okruhu. Nový objekt, jak se zdá, situovali jinak než dnes. Záchranný archeologický výzkum totiž narazil na pokračování jihovýchodní zdi, nejstarší části zámku, v místech, kde ještě z počátku    19. století běžela zídka s vnějšími opěráky. Na velmi kvalitně založené základy (hloubka 0,5m) navazovalo masivní dokonal lícované kamenné zdivo. Zeď se dala sledovat v přímé linii v délce 11 metrů, ale běžela ještě dál k severovýchodu. Vně zdi jsme zaznamenali na mírně klesajícím terénu k modravé náplavové vrstvě velké množství zlomků renesanční keramiky, stolního i okenního skla atd. Zajímavým prvkem jsou i zlomky nádobkových kachlů, jež se kromě lépe pálené hlíny nijak neliší od středověkých vzorů a mohou tedy rovněž odkazovat na období pozdně gotické žerotínské tvrze. Analýza skupin kachlů užívaných u jednotlivých kamen odhaduje jednak hrubý počet otopných zařízení, jednak obývaných jizeb. Dostáváme se k počtu kolem 20, a pokud bychom nádobkové kachle vyloučili jako starší, zůstává stále ještě nejméně 19 typů skupin. Ačkoli se kamna jistě používala i v řadě místností pro personál zámku , počet komnat vrchnosti byl nejspíše úctyhodný. Nevíme sice nic o užití krbů, nelze však jejich přítomnost bagatelizovat a mohly by počet místností ještě zvýšit. Jediný dosud dochovaný krb v cínovém sále vznikl patrně někdy na konci 90. let 19. století podle návrhu hraběte Františka Harracha, avšak ani zde nevylučujeme, že mohl případně nahradit analogické starší otopné zařízení. Kromě kachlů se sporadicky objevily též zlomky vysoce kvalitního bílého štuku, jež zcela jistě pochází z interiérů. Víme též, že zdivo zámku kombinuje kámen a v malém množství dvakrát pálené nafialovělé cihly, typické středověké "buchty". Červenou prejzovou střechu naznačují četné zlomky dobře pálených bobrovek uhlazovaných prsty do dřevěných forem obdobně jako cihly. Okna zasklili většími tenkými skleněnými puklicemi spojovanými olovem (dodnes je lze spatřit na velkolosinském zámku). Je tedy jasné, že zámek nebyl zanedbatelným venkovským sídlem, ale reprezentační rezidencí význačného muže. Nejstarší část zámku by jistě zasloužila stavební průzkum, ale i tak dodnes nalezneme navzdory přestavbám celou škálu zajímavých prvků v přízemí včetně Cínového (rytířského) sálu. Zajímavým zjištěním je, že nejméně nejvyšší patro hranolové věže postavili z hrázděného zdiva. Obdobně bylo postaveno patro renesanční části zámku Vízmberk (Loučná). Ze stejné doby pochází typická renesanční víceboká rohová věžice.

            Ke konci 90. let 16. století zesílil na císařském dvoře protireformační tlak a mladým radikálům, katolíkům, se podařilo luterány včetně F. Hoffmanna (+ 1607) z okolí panovníka vytlačit. Znechucený a patrně i unavený velmož se asi roku 1600 stáhl na vzdálené Janovice do tichého ústraní jesenického azylu. O významném postavení rodového sídla svědčí to, že sem hrabě převezl ze Štýrska svou vynikající knihovnu, jež patřila k nejrozsáhlejším v Evropě té doby a čítala tisíce svazků. Na zámku pak poklidně trávil zbytek života uprostřed krásné přírody, své rodiny a spisů Lutherových, textů Jana Husa i francouzských, latinských a italských (vlašských) prací. Ferdinand Hoffmann byl bratrancem a blízkým přítelem posledních Rožmberků Viléma (1535-1592) a Petra Voka (1539 – 1611).

            Po jedenácti letech relativního klidu vstoupila do zapadlého kraje předlouhá válka a nastaly nekonečné strasti rodu. ① Příliš mladý Ferdinandův vnuk Wolfgang August (narozen 1607) se sice rebelie stavů Koruny české nemohl účastnit, víru však neopustil, a tak musel zemřít teprve čtyřiatřicetiletý v polském exilu. Na úpravy sídla nebylo pochopitelně ani pomyšlení, veškerou energii i prostředky vynaložila rodina k zachování majetku devastovaného válečnými událostmi. Teprve poslední Hoffmann Wolfgang Bedřich konvertoval ke katolictví (1655) a mohl se po letech trapných pří zboží (panství) konečně ujmout. (Obdobně se tak stalo i u sousedních Žerotínů). Také on měl eminentní zájem, aby janovické sídlo zůstalo důstojným centrem moci janovické linie rodu, proto po uklidnění situace a zacelení nejvážnějších stop války rozhodl o rozsáhlých úpravách své rezidence. Nejprve nechal v letech 1656-58 postavit mimo hlavní objekt kruhovou kapli, rondel, neznámým stavitelem. Zanedlouho však uzavřel smlouvu na raně barokní přestavbu celého zámku s Alexandrem Samuelem Canevallem (+1678), který zahájil práce roku 1663. Nejednalo se o stavitele z Istrie, jak se někdy uvádí, ale naturalizovaného obyvatele Moravy, jenž patří ke skromnějším a méně známým příslušníkům široce rozvětvené vlašské stavitelské rodiny Canevallů, z níž se Giacomo Antonio (1664-1731) dokonce honosil titulem "Capo maestro di Corte di sua Maestca". Alexandr byl kamenickým mistrem v Kroměříži, kde dodnes stojí památkově chráněný zdobný Canevallův dům a jeho majitel se v odborné literatuře uvádí jako stavitel a autor přestavby renesančního (tehdy spíše barokního) zámku Hoffmannů v Janovicích v letech 1663-4. Mistr též staví zámeckou zeď a přistavuje budovy ke starému zámeckému pivovaru , jehož polohu neznáme, pokud nebyl později zahrnut do stavby Weisserovské. Majitel panství podlehl se ženou 1664 epidemii neštovic v kladských lázních    Landek, ale práce stavitel dokončil. Víme jen, že původní dispozice dosahovala dnešní výše , jak ukazuje nejstarší dosud známé zobrazení zámku z roku 1697 na Wischerově mapě Moravy. O tom, jak asi zámek vypadal po raně barokní přestavbě, si tedy můžeme učinit jen velmi přibližnou představu. Kartograf znázornil na mapě celý objekt jen schematicky. Vlevo lze identifikovat nízký rondel, dnešní hlavní hranolovou vstupní věž, vlastní stavbu zámku s dvěma podlažími i renesanční nárožní věžicí. Věže kryjí jednoduché strmé kuželové helmice. Patrná je i ohradní věž a další nedochovaná vížka zcela vpravo.

            Oběma osiřelým dědičkám Hoffmannů se stal poručníkem Karel Dietrichstein a jeho péči nepřežila knihovna Ferdinanda Hoffmanna. Již roku 1678 se nacházela v zámku v Mikulově. Bibliofilský kníže si tak patrně kompenzoval ztrátu vlastní knižní sbírky rozkradené Švédy. Díky tomu alespoň nevelká část spisů přežila dodnes. Po sňatku Marie Alžběty Hoffmannové s hrabětem Filipem Sigmundem z Dietrichsteina se stal janovický zámek jen občasným sídlem panstva, neboť dědičku panství vázaly povinnosti manžela, důstojníka císařské gardy, k Vídni. Alžbětina dcera Marie Arnoštka, choť Jana Václava Gallase (+1719), habsburského diplomata a místodržitele neapolského, sice rovněž rezidenci udržovala, ale byla velmi zaneprázdněná a na Janovicích se příliš dlouho nezdržovala. V době jejich nepřítomnosti je zastupoval zámecký hejtman, který řídil jejich hospodářství i panství, zejména železárenské podniky.

            Domníváme se, že ve druhé půli 17. století nedošlo na zámku k žádným významným stavebním změnám, takže popis z roku 1710 uvádí velký sál a 15 číslovaných místností, patrně v tom nejsou zahrnuty jizby služebnictva, a zřejmě není označeno ani další množství pracovních prostor, spíží atd. Seznam uvádí i rondel stojící dál mimo hlavní objekt. Původní je asi také dochované schodiště s plastikou sedícího lva.

            Druhým sňatkem ovdovělé Marie Arnoštky z Dietrichsteinu (Gallasové) vstoupila na panství roku 1721 jilemnická hrabata Harrachové a zámek se stal vedlejším sídlem rodu. Navzdory tomu zahájil Ferdinand Bonaventura Harrach (1708-78) zásadní přestavbu zámku. Už jeho otec Alois (1669-1742) uzavřel roku 1740 smlouvu o úpravě janovického zámku s Gottfriedem Weisserem, který pak zahájil práce. ② Uvádí se chybně, že proběhly až v letech 1763-65 v pozdně barokním slohu. Výzkum Ferdinandova zámku v Náměšti na Hané (tzv. Horní zámek) a studium archiválií přivedly Mgr. phil. Petru Kalouskovou z Vídeňské univerzity, která první objevila souvislosti janovického zámku se staviteli Canevallem a Fabichem, k logickému závěru, že je třeba dataci korigovat a posunout praktické Weisserovo působení blíže k datu dohody o díle, tj. do 40. a stěží až k počátku 50. let 18. století. Nezdá se konečně ani racionální uzavřít stavební smlouvu čtvrtstoletí před její realizací. K velké škodě se Weisserův projekt nezachoval, nebo zatím nebyl nalezen, což umožnilo vznik řady nepravděpodobných hypotéz. Výsledkem práce stavitele, o němž se bohužel mnoho neví a bývá uváděn jako vídeňský, častěji žerotínský architekt, se nejpravděpodobněji stalo dotvoření zámku na dnešním půdorysu. Jedinou viditelnou připomínkou předcanevallovských úprav je dobře čitelný letopočet 1757 vyrytý ve zjednodušeném vavřínovém věnci do původní (!) omítky těsně před vrcholem jihovýchodního štítu weisserovského křídla, které je značně vysunuto k severovýchodu. Weisserovi lze patrně (snad) přičíst také stavbu obou nárožních válcových věží nového křídla. Věže kryté barokními cibulovitými helmicemi s lucernami zdobily na vrcholu vždy trojice původních polychromovaných erbovních harrachovských pštrosích per stejně jako hranolovou vstupní věž. Pouze na ní se však dochovalo znamení celé, jinde jen zbylé části. Stavitelským dílem bylo tedy celé velkolepé severozápadní a ustupující severovýchodní křídlo na půdorysu mírně otevřeného písmene L. Roku 1750 se ve zprávě o čištění vodního kanálu dovídáme poprvé o stálých potížích se spodní vodou. Problém bohužel přetrvával staletí a teprve orýhování zahrady po severním a západním obvodu zámku na počátku 90. let minulého století zatím hrozbu vlhnutí základů omezuje.

             Poměrně pozdní data přestavby (1763-65) přisuzována donedávna Weisserovi patří již k jiné stavební operaci, o níž vypovídá vídeňský archiv. Z nových informací plyne, že Ferdinand Bonaventura Harrach nebyl příliš spokojen s tím, co vytvořil málo známý Weisser, a zajistil si ve Vídni zdatnějšího architekta. Po roce 1760 získal pro své záměry velmi nadaného a oblíbeného vídeňského stavitele Isidora Marcela Amadea Gannevala. (Ganneval). V této souvislosti nutno zdůraznit, že podobnost jeho jména s příjmením hoffmannského stavitele Alexandra Canevalla je náhodná. Na zakázce se značně zaměstnaným stavitelem se Ferdinand Bonaventura nejspíš dohodl už ve Vídni. Ganneval zpracoval zajímavý projekt na zásadní úpravy janovického zámku ve třech variantách. Roku 1763 se zastavil přímo v Janovicích k dalšímu jednání. Ganneval mimo to rozvrhl další postup při zhotovení dveří a okenních rámů, zařídil práce v prostorách určených vrchností v prvním patře stavby, tj. přeložení schodiště, hospodářských prostor a pro alkovnu vestavbu dřevěných stěn podle francouzské manýry. Vytvořil tak panstvu dokonalé pohodlí , rozvrhl stěny sálů s návrhem štuku, zasáhl do zástavby a navrhl rovněž varianty členění fasád. Zaměřil se též na rozdělení místností nového pivovaru. Přestavby však provedl dosud málo známý janovický dvorní stavitel Harrachů, místní rodák Johann Christoph Fabich (Habig, Habich), který získal Francouzovu důvěru a stal se později jeho spolupracovníkem i na dalších stavbách.

            Zvláště první dva Gannevalovy projekty obsahují ještě jemnou příchuť baroka ve hmotě původní stavby, ale už nesou znaky monumentálního klasicistního slohu s uměleckými prvky znovu obrozované antiky. Je nesmírná škoda, že se velkolepé plány nikdy úplně nenaplnily. Oba první návrhy počítají s honosnou vstupní rampou, jež umožňuje i nájezd kočárů či koní přímo ke vstupu do prvního patra nové budovy zámku třemi vchody se štukovými rouškami nad nimi (1. varianta) nebo vysokým obloukovým vchodem se zdůrazněným středním klenákem (2. var.). Nejpompéznější 1. var. počítá se vstupem z čestného dvora, zatímco 2. var. umožňuje vejít z opačné strany, ze zámeckého parku. Dalo by se tak zamířit do předsíně nynějšího Parohového sálu v prvním patře (1. var.)    nebo přímo do nejúchvatnějšího prostoru nového paláce. Rampu lemují ozdobná zábradlí odlišná u obou návrhů    (1. plný parapet, 2. balustráda). Vstupní část ve středu severozápadního křídla vymezuje rizalit s jemnou rustikou (1. var.) ukončený nahoře rozsáhlým nízkým trojúhelným štítem tvořeným členitými římsami rámů a s oválným harrachovským erbem v bohaté rokaji uprostřed tympanonu (tyto prvky byly použity na zámku Harrachů v Náměšti na Hané). U druhé varianty (zahradní), se zdá, že nahradili očekávané gryfy, heraldické štítonoše rodového erbu, dva andílci. První nejvýznamnější varianta počítá pod rampou s mohutnou oválnou salou terrenou, sálem otevřeným do nádvoří dvěma obloukovými vchody. Uvnitř je řada klenutých nik na postavení soch a vodní nádržka. V průčelí saly terreny navrhl autor členitou kruhovou fontánu zasazenou zčásti v oblénice a z výtrysky po úroveň nejvyššího místa rampy.

Janovický stavitel Fabich však byl nucen ke škodě věci realizovat zřejmě až nejjednodušší (nejméně nákladný) návrh třetí tj. bez rampy, který zhruba, odpovídá dnešnímu vzhledu zámku, odmyslíme-li si členění stěny. Ovšem fasáda byla i tak opravdu krásná a důstojná, nijak nápadněji se nelišila od předchozích návrhů i typická rustika ozdobila zdi přízemí. Lze se však domnívat, že neustálé problémy s podmáčením vnějšího prostoru nakonec donutily architekta přesunout hlavní vstup na vnitřní stranu budovy. Terasa se změnila v široký balkonový portikus se zahradními vázami na sloupcích zábradlí pod Parohovým sálem a dosud nese původní rustiku. Weisserovské křídlo bylo nyní přístupné přízemím z čestného dvora, a vznešený portikus tak chránil hlavní vchod. Kupodivu se však neotvíral na velkoryse komponované vnitřní zámecké schodiště, jak bychom čekali v původním barokním paláci, ale do prvního patra se až do posledních úprav stoupalo skromným, leč pohodlným, třikrát pravoúhle lomeným "starým" schodištěm se dvěma odpočívadly. Nádvorní vchod do weisserovského traktu asi nebyl původně ani jako důležitý komponován (viz. opakovaně navrhovaný vstup do zahrady).

Tři hlavní rody, které držely zámek, tj. Hoffmanny, Dietrichsteiny a Harrachy, dodnes připomínají jejich alianční znaky, zasazené do jižní fronty severního křídla.

            Gannevalovo autorství projektu potvrzuje též srovnání janovické fasády s charakteristickou kompozicí členění exteriéru horního zámku Harrachů v Náměšti na Hané a obráceně, třebaže je novostavba podle dobových představ podstatně menší a s mansardovou střechou. Stejně uměřené jemné drážkování (rustika) najdeme v náměšťském přízemním soklu středního rizalitu a nad ním opět trojúhelný štít s harrachovským erbem v tympanonu. Tím však shody s Janovicemi nekončí, spíše naopak (předpokládá se, že náměšťský zámek Harrachů byl postaven mezi lety 1765 až 1767, a to jako letní rezidence).

            Roku 1764 začínají bít na janovické věži zámecké hodiny, dones jsou nad nimi v lucerně umístěny dva široké a nízké zvony (cimbály), nesporně mladší a nedatované, ale třetí je velký a velmi zvučný. Pochází z éry Ferdinanda Bonaventury, jehož jméno je v dedikačním pásu zvonu odlito ve zdejším nářečí s P, tedy Ponaventura. Hodinový stroj, který ještě před několika lety ve stavu, jež nevylučoval úplné zrestaurování, odcizil nedávno (kolem roku 2008) neznámý pachatel. Vně zbyl jen prorezavělý ciferník bez ručiček. Roku 1766 nebyl dokončen pivovar (nikoli přístavba), jak informují Korbic a Kouřil. Podle plánu jej po roce 1763 instalovali na zcela nečekaném místě. (V roce 1750 pivovar měl roční výstav 1420 sudů tj. 3408 hl).

Zabral téměř polovinu parteru severozápadní větve nového traktu od jeho počátku nad Podolským potokem pod vstupní část pod balkonem. Zahrnoval varnu, sladovnu, sklad beden a sudů (bednárnu), skladiště šrotu, sklep, ale též byty pivovarníků a pivovarské chasy. Dnešní představa o izolovaném, ba voňavém obydlí šlechty obráceném do rozsáhlé zahrady, tak dostává v janovickém případě značnou trhlinu, představíme-li si, že při otevření oken udeřil při občasné návštěvě chřípí hraběte, jeho choti i hostí plochý a mnohému nepříjemný pivní odér (na zámcích Vízmberk či Losiny byly pivovary dost vzdálené od zámeckých budov). Pivo se navíc vařilo nejen pro vrchnost, jež však dávalo přednost vínu, ale především pro početnou poddanskou obec, která naopak pivo pokládala za nezbytný doplněk potravy (především horníků a hutníků) či dokonce lék a pachem tak zámecké pivo připomínalo trvale nezanedbatelnou existenci pivovaru na každém kroku. Do zbývající části přízemí se vešly i místnosti správy proslulé plátenické manufaktury, výdejna příze, kuchyň a průchod ke kapli. Nad nimi se v prvním patře rozkládaly velké ložnice hraběte, jeho ženy a dětí, přijímací pokoj, separé pro schůzky v úzkém kruhu, menší sál, biliárový pokoj, velký slavnostní sál (později Parohový), pohostinské pokoje a samozřejmě pokojíky služebných. První patro v nových traktech tedy určili z větší části panstvu, jejich vznešeným hostům i komornictvu. Z 1. patra by bylo též možno vstoupit na oratoř oválné kaple, kterou Ganneval původně projektoval v přízemí severozápadního rohu nového křídla a sakristii chtěl umístit do válcové nárožní věže, což se však nerealizovalo. Prostor 1. a 2. poschodí přerušil velký slavnostní sál, dál panská jídelna v rohové poloze a knihovna v kratším křídle. Tři uvedené obrovité sály zabíraly výši obou pater. Spojení obou částí druhého poschodí umožňoval balkon velkého sálu určený jinak hudebníkům. O účelu druhého poschodí se soustavou různě velkých ale nevysokých světnic, z nichž je několik nízce zaklenuto, zatím nejsme přesně informováni, ale lze předpokládat, že podobně jako později sloužilo k ubytování personálu zámku a administrativních pracovníků velkostatku. Kromě hlavního schodiště vzniklo též boční na jižním konci nejdelšího západního křídla (délka vně 79,90m, uvnitř 72,50m) se zajímavě řešeným a velmi účinným osvětlením. Rovněž typ dochované mříže zábradlí odpovídá jednoduchým klasicistním vzorům. Vedlejší schodiště za nenápadným vchodem mířilo do panské části prvního poschodí a stoupalo i do druhého patra. Pochopitelně byl propojen celý zámek a různé dobové úrovně podlaží kompenzovala četná další schodiště. Po dokončení vnějších stavebních úprav zřejmě doznal změny též interiér. Na nádvoří líce zdi nad potokem bychom nalezli parčík s okrasnými záhony a ozdobnými keři jako za renesanční částí zámku (patrně tak bylo upraveno i celé nádvoří).

            Objevily se sice přístavby a nová hospodářská stavení, ale zmizel rondel. Pečlivý a na vše pamatující Ganneval navrhl uzavřít zámecké nádvoří příjezdní průjezdnou klasicistní budovou v místech plotu, který dnes odděluje zámeckou část komplexu. Oblý štít průjezdu zdobil harrachovský erb. Zleva, hledíme-li od hlavní brány (nádherný příklad skvělé kovářské práce), měla budova sloužit podkoním, skladu sedel, ohlávek a postrojů (sedlářství) a další část tkalcům. Konec pravé části byl otevřen ven, autor ji projektoval jako přístřešek suchého dřeva. Také zbytek zámeckého přízemí nové části (severovýchodní trakt) vyhradil stavitel jednak skladům prádla, kůže, železa, dřeva a uhlí, jednak pracovnám úředníků a dalším pokojům sloužících. Zámek tehdy byl v uvedené době zčásti obydlím, zčásti výrobním prostorem textilní manufaktury a zároveň významným úřadem srovnatelným do roku 1848 s navazujícím okresním hejtmanstvím. Lze si snadno představit nemalou skupinu lidí pracujících a pohybujících se v zámku včetně těch, co jej obývali. ③

            Již v roce 1774 byla před zámkem postavena kamenná socha Imakuláty (Neposkvrněná P. Maria). Postavena patrně zdejším sochařským mistrem. Největší pozornost si zaslouží zdejší janušovský – janovický malíř Johann Christoph Handke (1694-1774). Ten patřil mezi nejvýznamnější malíře své doby na Moravě. V Janovicích patřila právě jeho tři lovecká zátiší ke skvostům harrachovských sbírek. Mimo to už v roce 1751 namaloval pro zdejší zámeckou kapli oltářní obraz svatého Hilaria a snad i spolupatrona kaple svatého Floriána(?) či sv. Rodiny. Kaple na zámku patrně existovala už za evangelických Hoffmannů před rokem 1600.

            Dnešní tvář získal zámek v průběhu 19. století, jak o tom svědčí popis z let 1827-50. Říká, že nový trakt proti bělidlu (výše na opačném břehu potoka k jihu) má velké sklepy a slouží též jako skladiště a obydlí. Další část obývají úředníci, justiciár (soudní úředník), lesmistr a důchodní. Nejstarší třetí (renesanční) trakt s hranolovou vstupní věží má dosud kuloboký sklep rozdělený příčkami podobně jako půda. V areálu zámku se tedy nacházela též palírna a jatka. Nutno však zdůraznit, že vnitřní rozvržení zámku nedoznalo od předchozích stavitelů žádných zásadních změn a dodnes kromě některých pozdních přestaveb (zvl. archiv) a změn původního účelu zůstává v podstatě nezměněno. Jinak je umístěna kaple a výrazněji upraven jen interiér severovýchodní části weisserovského křídla. Tehdy vznikly poslední budovy příslušející k zámku. Patří k nim nynější samostatná budova pivovaru (díky železárnám nejpotřebnější podnik), jednopatrový objekt správy harrachovského velkostatku asi od roku 1894 (nyní lesní správa) vpravo za hlavní už zmíněnou hlavní branou, kterou uzavírala krásná mříž považováná    ještě ve 20. století za dokonalou a vysoce hodnotnou uměleckořemeslnou práci. Další vysoký dům nevelkého půdorysu vznikl uprostřed zámeckého parku údajně roku 1801 jako obydlí zahradníka a správce panství. Oba poslední objekty jsou na rozdíl od paláce jedinými užívanými částmi areálu a dosud ve velmi dobrém stavu. Další větší a tři menší stavby neznámého účelu (střelnice, kuželkárna ?) již dnes na konci zámecké zahrady nestojí. Zámecký park odpovídal kolem roku 1850 dobovým zvyklostem, tvořil jej prosluněný prostor s nízkými obdélnými záhony, patrně koncipovaný ještě v klasicistní úpravě. Na jihozápadě jej chránila před četnými zátopami hráz s cestou, kterou dodnes lemuje alej mohutných habrů, jilmů a jasanů.

            Zámek se stal po jednom a půl století významným rodovým sídlem až po roce 1884. Majorátním pánem se tehdy stal představitel hlavní jilemnické a harrachovské větve starší z bratrů Jan Nepomuk (1828-1909), neobyčejně významná osobnost českého národního i hospodářského života. Bratr Karel Alfréd (1831-1914) založil nejmladší rodinou linii janovickou. Od roku 1895, kdy předal Karel Alfréd Janovice svému synu Františku Mariu Alfrédovi (1870-1937), proběhly poslední vnitřní úpravy zámku. Mezi nimi lze zachytit změnu staršího lomeného schodiště do prvního patra přímo za vstupem pod portikem na plynulé půlkruhové schodiště se zábradlím s litinovými prvky (nepochybně výrobky ze zdejších železáren), jež posunuli na opačný konec vstupní haly a nijak se nelišilo od tehdy běžného měšťanského stylu. Interiér nový majitel obohatil též o množství nesmírně cenných sbírek i jednotlivých vzácných předmětů. Poslední vnější změny pochází z roku 1901. Pokud není starší, můžeme k nim započítat též rozsáhlou dvojstrannou vstupní rampu před hranolovou věží. Zcela jistě tehdy vznikla secesní prosklená litinová stříška nad vstupem do rezidence hraběte a jeho ženy v renesančním křídle. Dá se předpokládat, že tehdy byly (nejpozději) instalovány v druhém patře renesančního zámku skvostné dřevěné kazetové stropy. K posledním významným úpravám patřila od roku 1907 přestavba starší mohutné budovy pivovaru (v kampani 1901-02 vystavil tento pivovar 9520 hl piva) vlevo před hlavní branou. Dnes je téměř prázdná a téměř zchátralá    (nádherná technická památka), jen v menší části se nachází privátní byt.

            K významným počinům otce i syna Harrachových, filantropů a milovníků přírody, patřilo též přetvoření zámeckého parku (západní části) na proslulé severské arboretum. S nádvořím zámku leželo na 5,5 ha důmyslně vysušené plochy parku mezi Podolským potokem a náhony na severu. Výsadbu stromů zahájili v 90. letech 19. století a ukončili roku 1910. O celý park pečoval zahradník (s pomocníky) obývající již dům mimo zámecký areál. Nádvoří a vstup do zámku byly rovněž osázeny soustavou kruhových květinových záhonů. Arboretum oživily vejmutovky, douglasky, dub červený a bahenní, topoly bílé, zerav západní, břízy, limby, smrky, kaštany, lípy srdčité, tulipánovník, dub velkokvětý, olše aj. (kolem roku 1980 zde bylo 13 jehličnanů a 33 listnáčů). Park se nachází ve výšce 650 metrů nad mořem. Porost arboreta však z velké části zničilo nové neregulované podplavování porostu po druhé světové válce. Roku 1908 zdědil František Harrach po svém strýci generálovi Rudolfu knížeti Lobkowiczovi (1840-1908) ještě zámek a velkostatek velkomeziříčský na západní Moravě a od té doby dělil svou pozornost mezi obě hlavní sídla. Jeho matka byla totiž kněžna Anna z Lobkowitz (1847-1934). Také meziříčský zámek obohatil hrabě Harrach o další vzácný nábytek spolu s novými přírůstky získanými u antikvářů a přátel. V uměleckých sbírkách dominovaly cenné plastiky Antonia Canovy (1757-1822), skvělé práce českých rytců skla a velmi hodnotné starší i nové obrazy významných umělců.

            Harrachové na Janovicích zamýšleli díky svým fascinujícím sbírkám, které byly na zámku umístěny, spojit janovické zámecké muzeum s městským v Rýmařově, jež se zatím krčilo v krásných, leč nevyhovujících prostorách v přízemí starobylé rýmařovské radnice a tím založit okresní muzeum, pro něž chtěli využít další prostory zámku. Harrachové na Janovicích štědře podporovali i další muzea. Před vznikem rýmařovského muzea (v roce 1901 byli nejštědřejšími mecenáši) poskytli v roce 1897 Františkovu v muzeu v Brně (nyní Moravské zemské muzeum) darem kolekci předmětů z činnosti cechů z Horního Města a Brunzejfu (Rýžoviště). Své soukromé sbírky František Harrach ochotně otevíral všem návštěvníkům bez ohledu na jejich společenské postavení, ba dokonce, pokud byl na zámku přítomen, se někdy ujímal role průvodce. V sousedním zámku Vízmberk byl otevřen široké veřejnosti park a v zámku ve Velkých Losinách stará část renesančního zámku byla taktéž za mírný poplatek veřejnosti otevřena. ④

            Zajímavé svědectví o zámku v Janovicích podává novinář brněnských "Lidovek" Vilém Stránecký, který zámek navštívil roku 1931. Dovolíme si uvést výběr citací s komentářem a vysvětlivkami, neboť je článek dosti rozsáhlý a místy obsahuje slušně řečeno poněkud vágní tvrzení o původu zámku ze „12.-14. století" a další fikce „Zámek je ukrytý mezi zelení a přilehlými budovami panského dvora a pivovaru (v plném provozu do roku 1946, ještě v roce 1945 se zde vystavilo 2500 hl), je velmi rozsáhlý a výstavný." Tehdy ještě stály prostorné stáje pro kočárové lipicány a ušlechtilé jezdecké plnokrevníky za pivovarem u zdi nad Podolským potokem. Hospodářskou a správní část odděloval od nádvoří zámku jednoduchý, ale vkusný plot, který končil před ozdobnou mříží boční brány opatřené vně lucernami a otvírající se na můstek přes Podolský potok. Zeď, kterou zničila velká voda 19.5. 1960, ještě stála stejně jako dřevěný harrachovský pavilon naproti přes potok. "Hrabě Harrach.... v nově upraveném sídle umísťoval umělecké a starožitné předměty, jehož sbírání bylo jeho vášní." A lze dodat, že měl hrabě velmi vytříbený vkus." Vnitřek zámeckých budov chová cenné sbírky umělecké, starožitné a cestovatelské, jež shromáždil v letech 1895-1930 hrabě Harrach na svých cestách Evropou, Asií a Afrikou. Nábytek pro celý zámek zhotovil podle starých vzorů domácí truhlář." Jistě to platí pro jeho část, ale podle protokolu o vrácení nemovitého majetku    Forgachům zde bylo i množství dobových kusů a zcela jistě nejméně dvě komnaty vybavili celistvými soubory půvabného bílého a zlaceného rokokového nábytku, potažené v jedné místnosti světle modrým a v druhém hráškově zeleným hedvábím." Interiéry jsou řešeny s jemným uměleckým citem ... salon majitelovy choti září oslnivou bělostí, knihovně z tmavého dřeva (obsahovala především staré české tisky, jež hrabě Harrach velice obdivoval spolu s celou českou literaturou, ale i díla antická, včetně německých a francouzských svazků) dodává purpur sedadel i celková výzdoba rázu reprezentativní vznešenosti, v síni parohů (Parohový sál), která sama o sobě imponuje rozměry, tón tlumené zeleně působí zase dojmem prosté velkoleposti.

            V přízemí nejstarší části je zase „cínová síň" (Cínový sál), dnešní obřadní síň s krásnou pozdně gotickou spíše již renesanční klenbou. Zajímavé jsou tu židle z konce 17. století a počátku 18. století, pocházející z benátského paláce rodu Morusini, a imitace francouzského krbu z doby Jindřicha IV., provedená podle majitelova nákresu. Na hřebících po zdech je rozvěšeno na 500 cínových nádob nejrozmanitějšího tvaru, původu a určení, z dob od počátku 14. století až do konce 18. století, jež tvoří jedinečný soubor, který má jistě málo soupeřů. Vedle je muzeum, kde je uložena hlavně kořist z cest. Jsou tu předměty, jež užívají Šilokové, indiánské štíty, oděv dervišů, meč s hesly z koránu, vykopávky z Káhiry, bohatá sbírka lastur z Rudého moře, minerálů a velmi cenná sbírka mincí, asi 900 kusů, mezi nimi vzácné české mince z nejstarších dob. V předsíni, z níž vychází nejstarší schodiště zámku, je sbírka starých zbraní, ruských, severských, pak píky ze starých tyrolských válek, zbraně Inků z jižní Ameriky a zbraně, jež se našly jako vykopávky. Jako v přízemí staré části se zachovaly gotické (renesanční hřebínkové) klenby, tak v horních poschodích v chodbě a pracovně majitelově jsou dosud dřevěné stropy, patrně ze 17. století (?). V lomené chodbě je sbírka vzácného skla, pak 50 rytin ze všech dílů světa: konec chodby je proměněn v úchvatný orientální (turecký) Kabinet, kde je snesena spousta drobnůstek, skvostných zbraní a exotických zvláštností, kde jsou bohaté závěsy z Tunisu a Orientu, například z Damašku, a různé trofeje i původní orientální lampa.

            V saloně majitelovy choti, kam vede vchod z konce chodby, je cenná sbírka porcelánu. Z dalších komnat upoutá velká lovecká síň (Parohový sál), v níž je i impozantní lustr z parohů (ve skutečnosti dva) a její stěny jsou plné parohů, jedna stěna výhradně s úlovky majitelova otce, druhá pak trofeje posledního moravského zemského hejtmana Otty Serényiho (z Kis-Sereny, manžela Leopoldíny, zesnulé sestry Františka Harracha). Zde se též nacházely 2 mramorové krby.

            V jednom salonu je 48 barevných egyptských rytin z Káhiry. Zámecká knihovna čítá na 4000 svazků a je v ní oddělení starých tisků od počátku 16. století (vzácné prvotisky) až do napoleonských dob. Stěny sálu jsou ozdobeny četnými obrazy, mezi nimiž je 5 obrazů moravského malíře    Jana Kryštofa Hankeho (Handke), rodilého z Janušova - Janovic, pak dva originály Filipa F. Hamiltona a 25 portrétů neapolských krasavic ze šlechtických rodů, jež dostal darem předek nynějšího majitele zámku, neapolský místokrál Alois hrabě Harrach. Mimo to hrabě vlastnil psací stolek francouzské královny Marie Antoinetty nebo originál plánů divadla ve francouzském Trianonu. Ten chtěla dokonce koupit francouzská vláda, k čemuž nakonec nedošlo.

            Jinak je na zámku řada hostinských pokojů (1. patro) a v nich jsou roztroušeny různé zajímavosti, tak třeba starožitnosti z Tyrol a osobní památky nynějšího majitele, v jednom z pokojů jsou též miniatury Napoleona a jeho matky, pocházející pravděpodobně z roku 1804, jež získal nynější majitel v Ajacciu. Zámecké sbírky je možno i za nepřítomnosti majitelovy uvidět, o souhlas k prohlídce dlužno však požádati ředitele panství."

            František Harrach zemřel 14. května 1937 v jihlavské nemocnici. Místem jeho posledního odpočinku se stala důstojná neogotická rodinná hrobka nad kostelem horáckého Netína nedaleko Velkého Meziříčí. Zámek a janovický velkostatek zdědila jeho dcera Anna Marie    (1907-2002). Ta se provdala za sympatického, harmonického a vysoce vzdělaného maďarského diplomata Františka Sigmunda Rosty-Forgache z Barkocz, který vykonal mnoho dobrého pro česko- maďarské vztahy a zásadně se podílel na záchraně majetku Čechů a Slováků po listopadovém maďarském záboru jižního a východního Slovenska roku 1938. Ten se také stal prvním velvyslancem Maďarské republiky ve svobodném Československu (1945).

            Obvykle se uvádí, že zámek patřil Forgachům či Marii Anně Harrachové do roku 1945, ve skutečnosti však hraběte Forgache již roku 1943 zbavili svobody maďarští nacisté, tzv. „ Šípové kříže“, jeho matku zavraždili gestapáci a rodina přežila zbytek války v ilegalitě. Mimochodem za pohnutých dob Mnichova byl na zámku umístěn oddíl dragounů a na na janovickém zámku se ubytoval jejich velitel. Dlouho po válce s uznáním vzpomínal na vřelé přijetí a péči, jež se vojákům (1938) dostalo od Anny Marie Harrachové, což bylo v dané situaci nevraživosti a stálých střetů velmi statečné.

            Za války zbývající rodina uprchla před pronásledováním se třemi malými dětmi a dvěma Slovenkami do Velkého Meziříčí, kde se ukryla na zámku starší ženiny sestry Josefy (1905-2000) a jejího muže Aloise Podstatzkého – Lichtensteina (ten pocházel z moravského rodu Pánů z Prusínovic u Holešova), významného člena moravského odboje. Roku 1944 se Sigmundu Forgachovi zdařil útěk k rodině. Jakmile začala na Horácku řádit nacistická jagdkomanda přesunuli se Forgachovi na pilu v Kněževsi a poslední válečnou zimu přežili se štěstím v lesním bunkru spolu s uprchlými sovětskými zajatci. Po válce zastával Sigmund Forgach funkci zvláštního maďarského vyslance. Karel Novák, zatím ještě vedoucí zemědělského odboru OSK (Okresní správní komise), zabavil bezprávně harrachovský majetek již 26.6. 1945. Fanatický nepřítel šlechty a radikální komunista udával, záměrně lhal a odmítal poslušnost nadřízeným. Trapné jednání dlouho podporoval Josef Smrkovský, předseda Národního pozemkového úřadu při Ministerstvu zemědělství. Důstojná, ale marná obrana Anny Marie, kterou hájila spousta lidí včetně vyšších úřadů, nedokázala vzdorovat Novákovi a jeho denunciantům. Novák topornou a špatnou češtinou vyhrožoval nadřízeným "míněním lidu", který nic nevěděl a vinil vládu ze slabosti vůči "feudálům a maďarským diplomatům" (!). 19.11. 1945 označilo ministerstvo zahraničí Novákovo jednání za protiprávní. Když případ roku 1946 vyvolal mezinárodní skandál, že úřady ČSR zabavují majetek obětem nacismu, zasáhl Jan Masaryk podruhé. Movité vybavení zámku 22.7. 1946 nyní vrací J. Smrkovský "Jeho Excelenci panu Rosty Forgachovi, mimořádnému vyslanci a zplnomocněnému    ministru" a dovoluje jeho odvoz do Maďarska. Proti Novákovu jednání se postavili i tři komunističtí ministři, J. Ďuriš, V. Kopecký i V. Nosek. Novákovi se sice nepodařilo odvoz zakázat, ale vagóny dorazily na maďarské hranice prázdné. Podařilo se odvézt jen orientální zbraně a asijský porcelán. Nelze pochybovat, že by se po uklidnění situace majetek rodině vrátil. Zatím však došlo k převratu v Maďarsku, který připravil rodinu o vše, co zbylo. Zvolili emigraci v Chile, kde Sigmund Forgach zemřel roku 1952 téměř bez prostředků. Věc setrvačností pokračovala. Ještě 9.3. 1948 zamítá Zemský národní výbor v Brně odvolání ONV v Rýmařově proti zákazu konfiskace janovického zámku roku 1.1. 1946 a vyhlašuje je za neplatné. 30. června 1946 hlásí MNV v Janovicích , že Anna Harrachová děti vychovávala česky a byla ke všem neobyčejně laskavá, s nacisty nic neměla, dobře se starala o ruské zajatce a od roku 1943 se ukrývala před nacisty. 3. září téhož roku (1946) se řízení proti Forgachům zastavilo jako neopodstatněné. Zbyly jen vděčné vzpomínky na nesmírně sympatickou ženu a její pomoc všem potřebným.

            Roku 1945 začala devastace a ukázkové vykrádání zámku, jež neskončilo dodnes. Majetek zkonfiskoval ONV v Rýmařově zneužitím prezidentského dekretu 12/1945 sb. ze dne 21.6. 1945. Dne 24.7. 1945 byl v zámku zřízen internační tábor pro stíhané německé občany a část zámeckých předmětů převzala OSK (okr. sprav. komise) v Rýmařově k jeho vybavení. Tábor se naplnil při hromadném zatýkání 13. srpna, ale užíval se i pro skupiny lidí z okolí Rýmařova, které zde soustředili vždy před transportem. Existence lágru skončila až v závěru roku 1946. (Většinu tvořily ženy a vdovy mezi 30-40 lety i starci a stařeny, z nichž nejstarší bylo 83 let). 1750 osob přemístili v průběhu, s pohrůžkou přísných trestů, do zámku Janovice s povoleními a zkontrolovanými zavazadly. Internační tábor byl hlídán několika strážnými z české armády. (Další zdroj uvádí, že se v táboře vystřídalo 1 055 lidí nejrůznějších profesí...mj. příslušníci SA,NSDAP, SdP ,Hitlerjugend).

            Po válce nastaly nejhorší časy Janovického zámku. Tragický zlom, zoufalé chátrání, ostudné ničení, bezostyšné vykrádání, neuvěřitelně špatné zacházení s předměty vysoké ceny, které vedly k dnešnímu špatnému svědomí a odsouzeníhodnému stavu.

            Výčet předmětů tvořících 68 místností (Vízmberk jich měl skvostně zařízených přes 40), ale i chodeb a desítek jiných prostor, které zčásti uvedly roku 1931 Lidové noviny, samozřejmě není zdaleka úplný. Je jasné, že průvodce redaktora, který byl z panských úředníků, využil nepřehledných prostor zámku a svou úlohu odbyl, neboť žurnalistovi patrně neukázal exkluzivní loveckou expozici zámeckého muzea a instalaci sbírky majoliky s kolovrátkem a lidovými truhlicemi v patře nad ním, jež bylo možno dosáhnout po dřevěném točitém schodišti, neukázali mu ani kapli a další zajímavé prostory zdobené rovněž mnoha cennými obrazy.

            Poválečný seznam obsahoval nejméně 877 předmětů jmenovitě, v tom některé jen přibližně jako např. "asi 24 (akvarelů), a řada souborů je shromážděna bez počítání jako všechna " (např. keramika). Lze tedy předpokládat, že skutečný počet mohl dosahovat několika tisíců.

            Soubor tvořilo nespočitatelné množství fotografií a rodinných alb , zatím ještě "všechny" knihy, zařízení ke krbům a různé mříže, též vykládané a malované selské truhlice (5), prádelníky (10), skříně (17), ostatní se asi hodily do bytů nově příchozích, neboť je jich uvedeno jen velmi málo a totéž se týká i postelí (2), kterých musela být v komnatách, dětských a pohostinských pokojích a bytech personálu o hodně víc než stovka, jejich osud je zcela neznámý, množství židlí (56), četná křesla a fotely či divany. Všechny rozpárány a rozbity hledači stříbra, zlata a šperků. K zbytkům výbavy patřily též zdobené stoly, některé starobylé, nádherně vyřezávané i vykládané, stolky včetně psacích, nočních a karetních  (39), malované paravány (10), hudebniny (?), povolen vývoz jen 8 kusů parohů a stojany na květiny. Každá část nábytku byla krásným uměleckořemeslným kusem velké hodnoty a totéž lze říci o většině ostatních předmětů. Za jiné jmenujme dosud úplný "Bílomodrý pokoj" s 2 postelemi, 1 šatníkem, 2 nočními stolky, 29 rámy menšími (obsah nejspíš ukraden), 1 kanapem atd. Zrcadla určená k vrácení se pod vrstvou prachu leskla v pozlacených rámech a střídala je benátská (10), ani ta nejsou všechna. Některé kredence či komody    byly nádhernými řezbářskými pracemi s výjevy z evangelia a jinými, našli bychom skříňky a stůl z ebenu či další nábytek z těžkého nafialovělého mahagonu. K sedání sloužily i lavice (5) a soupis dokonce obsahuje též položky běžné jako, nepočítané kuchyňské a stolní nádobí, množství ještě exkluzivních hodin (nepočítáno), zbylé a dosud celé lustry bronzové, zlacené, z foukaného skla i broušeného (9), muselo jich být v desítkách místností podstatně více, lucerny měděné, mosazné, bronzové, skleněné, foukané i broušené (37), nepočítaně svícnů, lamp a kahanů, vázy různých velikostí a tvarů (29), zařízení ke kachlovým kamnům    (nádherné kachláky z různých dob od baroka po biedermeier posléze všechny rozbity krumpáči a vyházeny z oken, aby udělaly prostor skladu obilí místního JZD Janovice. Ve Vízmberku se nezachovala žádná kamna a ani litinové krby). Nevelký díl nábytku byl vcelku zánovní, ale našli bychom zde proti tvrzení pana Stránského i stylové vysoce hodnotné nábytkové komplety nebo jednotlivé kusy z období baroka, rokoka, klasicismu atd. Vzácná majolika či bělina (polévaná kamenina) se v seznamu označuje jako barevné hrníčky, džbány, umyvadla, či mísy z keramiky a počet je stanoven slovem "všechny“, my opět dodáváme zbývající. Obrazy představovaly i ve zmenšeném počtu velké množství a hodnotu. Olejů bylo 73 kusů, mezi nimi Hamiltonovy krajiny, světci (svatý Florián? a Hilarius) a tři zátiší od Handkeho, další portréty, asi mnohé různé skvosty, které notář bez uměleckohistorického vzdělání vůbec nedokázal v rychlosti identifikovat. Našli bychom už poslední goblén, množství rytin, s nimiž si nikdo nedal práci, aby je spočítal, kromě dalších v počtu 228 a mezi nimi také velký soubor mědirytin z české historie, navíc 24 litografií    a kresbu malého Alfreda Harracha, samozřejmě muselo být grafik původně mnohem víc. Ani slovo o stovkách historických zbraní a cínů (kolekce cínů patřila k největším na Moravě) , mincí, tisíce nerostů, sklu, archeologických nálezech či drobných uměleckých pracích. Plastik je v seznamu neuvěřitelně málo (2). A to jsme uvedli jen část předmětů ze seznamu věcí, jež měly být převezeny do Maďarska. Nastalo přehazování zámku mezi institucemi, aniž se kdo staral o jeho stav. Záhadně se ztratilo pověstné harrachovské stříbro v Šumperku na NPF. Víme, že ministerský odbor pašoval zabavený majetek na Západ pomocí fingované firmy Eupex a získané prostředky se využily na platy zemědělských referentů na okresech i na kontraband pro vysoké funkcionáře (cigarety, čokoláda, nylonky atd.). Z vykradené zásilky (patrně do Maďarska) se vynořily tři Handkeho obrazy z pěti uvedených v olomoucké galerii. V roce 1948 odvezli ohromné množství paroží a lovecké zbraně na Vysokou školu zemědělskou v Brně a další na Školu pro lesní hajné do Bruntálu, kde vše zmizelo.

            Opakujeme, že se nejedná o všechny exponáty, ale pouze o ty, které přežily drancování zámku počínaje lety 1943-45 do 1949.

            Ministerstvo zemědělství předalo 4.5. 1949 "omylem" zámek ONV Prostějov, nejspíše si ministerští úředníci mysleli, že Janovice leží na Hané. ONV Rýmařov se už ve věci nijak neangažoval. Dne 10.7. 1949 se konečně odváželo z nádražního skladu v Mělníku (!) na zámek Libice "po očištění" zařízení dvou janovických rokokových pokojů, z nichž jeden byl oceněn na 3950 Kčs (!) a další ("odborník" váhá, zda to není jiný styl) na 7180 (!), další paravány, dnes zmizelé portréty Harrachů, nějaké rytiny, obraz svaté Rodiny, 16 dílů mapy (panství?) Freudenthal (Bruntál) ve Slezsku za 350 Kčs, ale též komoda, košík a lyže s jednou tyčí. Vše leželo v nádražním skladišti v Mělníku druhý rok "silně znečištěno sazemi".

            Podle našich zpráv by pokoje měly tvořit nyní součást interiéru zámku Liběchov v Čechách.

            13.9. 1949 se přidělení zrušilo a vyrabovaná zámecká budova s parkem byla tentokrát přidělena kraji Olomouc, kam vždy Rýmařovsko příslušelo. V podmínkách se uvádí, že "přidělenec "je povinen" budovu a park udržovat v dobrém stavu" pod dohledem Státního památkového ústavu (SPU) v Praze. Údajně měl sloužit tehdejšímu KNV v Olomouci pro archivní účely. Zároveň tehdy (1949) začalo přízemí severozápadního traktu sloužit jako sklad obilí. Družstevníci naštěstí budovu zámku opustili, po dlouhých sedmi letech (po důkladné likvidaci kamen a krbů) uvolnili zbývající prostor Archivu. Už 7.5. 1954 vznikl Státní archiv Janovice. Od 50. let přebrala zámek krajská správa Ministerstva vnitra v Olomouci a od roku 1960 přešel pod Opavu (jako oblastní a okresní archiv). Vedoucím archivu se stal vynikající brněnský historik doktor Jaroslav Mezník a poskytl azyl pronásledované paní Ottové, vdově po redaktoru čs. válečného vysílání v Káhirském rozhlasu. Část normalizace si moravista odsedí ve vězení. Archiv zachránil zámek před nejhorším, na archiválie nesmí pršet! Zámek byl bíle vymalován a je otázkou, zda v něm byly nějaké fresky (patrně ano), ale pod nátěrem by jim bylo stejně lépe, dřevěná ostění zdí chátrají a stylové zámecké parkety se natírají červeným hydrovoskem. Část zámku obydleli archiváři, alespoň se konečně vytápělo. V archivu bychom našli postupně řadu výrazných akademicky vzdělaných osobností. Autor nejlépe zpracovaného segmentu dějin Rýmařovska doktor František Spurný byl významným znalcem čarodějnických procesů, historie severní Moravy a neobyčejným pracovitým odborným publicistou a propagátorem Rýmařovska. Vysoce erudovaní archiváři doktor Antonín Roubic s kolegou doktorem Milošem Kouřilem poprvé zachytili dějiny zámku fascinováni dlouhou historií místa. Informace nabídl janovický zámecký archiv. Nastoupil obětavý doktor Josef Matyska se sympatickým a duchaplným kolegou doktorem Erichem Ševčíkem, který svůj nevyčerpatelný temperament věnoval pokusu o obnovu arboreta a historii Harrachů.

            Velmi nepříznivě se na celém vzhledu parku i zámku projevila povodeň 19.5. 1960. Tehdy náhlá průtrž mračen, doprovázená kroupami velikosti až slepičích vajec, zapříčinila vylití vody Podolského potoka, protržení zámecké zdi, zaplavení nádvoří a celého parku, včetně přízemních zámeckých prostor. Jelikož celý areál je položen níže než potok a jelikož odvodňovací zařízení, položené pod celým prostranstvím parku, již dávno nesloužilo svému účelu, způsobila povodeň velké zamokření půdy, zvláště v prostoru mezi západním křídlem zámku a budovou školky. A toto zamokření se postupem času ještě zvýšilo. Touto neúměrnou vlhkostí trpěl nejen sám park, ale i zámecká budova, jejíž přízemní místnosti nebyly použitelné. Za okny v přízemí zámku vyrostly nádherné exempláře kopřiv, propadla se alkovna v části užívané hrabaty Podstatzkými, jinde vytvořily mokré parkety fantastické pohoří.

            Údajně k jisté nápravě situace došlo v letech 1970-71. Tehdy byla část řečiště Podolského potoka regulována. Tím se sice zabránilo dalším záplavám, ale zároveň se tyto regulační práce provedly nedůstojně a přebytečná voda z parku neměla kam odtékat. Pokusy zaměstnanců janovického státního archivu z roku 1970 alespoň o obnovu zbylého torza bývalého parku zůstaly bohužel na papíře díky lhostejnosti nadřízených ministerských úředníků.

Na zamokřených lokalitách parku vznikly souvislé náletové plochy, které měly charakter lužního lesa. Veškeré ochranné ploty byly po roce 1950 strženy. Došlo dokonce k samovolnému kácení stromů, hlavně v severovýchodní části parku. Stát se konečně rozkýval a v letech 1986-87 část přízemí zámku ošetřili zkušení specialisté z Geologického průzkumu v Rýmařově. Záhy po převratu 1989 je zámek orýhován zvenčí. Archiv, který býval poslední nadějí zámku (tehdy pobočka Zemského archivu v Opavě), je likvidován a archiválie přecházejí po roce 2002 do Opavy a Olomouce. Zámek spravovalo Zřízení služeb pro Ministerstvo vnitra ČR, které část objektu pronajalo městu Rýmařov, od roku 2011 oživovalo v letní sezóně areál zámku Městské muzeum v Rýmařově kulturními akcemi. Zámek zvolna vyschl a parkety dosedly zpět, zámek je v lepším stavu než před 18 lety a lze mu nyní vrátit dobu slávy.

            První kroky k záchraně probíhaly v letech 1973-74 a provedl je Městský národní výbor v Rýmařově. Byla opravena část původní renesanční části zámku (hlavní budova s hranolovou věží), kdy z Cínového (též Rytířského) sálu a přilehlých prostor vznikla obřadní síň.

            Ohromné, zcela opuštěné prostory (2008) neobyčejně rozsáhlého zámku vzbuzují smutek. Stěží si jej představit v lepších dobách. Složitá schodiště, překrásné kovářské práce, jediná dochovaná lucerna, kterou zapomněli ukrást, ohromné sály pusté knihovny, jídelny a Parohového sálu, dva souběžné průhledy řetězících se opuštěných zámeckých komnat, prázdné pohostinské pokoje, z nichž jeden užíval výhradně císařský místodržitel baron Karel Heinold, přítel rodiny, slunný pokoj a rezidence starého pána a jeho ženy v renesanční části, neznámý vtipálek obdařil kazetový strop kuřáckého salonu místo lustru zamřížovaným půdním svítidlem, třípokojový byt zámeckého správce Röschera, ale i desítky místností sloužící kdysi koupelnám, byty zaměstnanců velmi přijatelných rozměrů, zámecká kuchyně vařící kdysi pro všechny obyvatele zámku, přípravny, výtahy na jídlo i otop, spíže, komory, sklady prádla, uhlí či dřeva na všech patrech, garáž pro auto, v němž našel následník trůnu Ferdinand d´Este se svou vysněnou ženou Žofií Chotkovou smrt v Sarajevu (hrabě Harrach byl jeho pobočníkem), pokoj řidiče. Na byt pánů Podstatzkých se navázala část zámku věnovaná paní Josefě, nejstarší dceři hraběte, pak balkón z něhož ukázali 13.srpna 1937 děvčátku a chlapci novorozeného bratříčka, několikapatrová půda, místo jako stvořené pro galerii. Kaple svatého Hilaria a Floriána s blednoucími erby Harrachů a Lobkowiczů i otiskem zmizelého oltáře, navštěvovali ji vedle rodiny majitele a zámeckých zaměstnanců i lidé z Janovic a Janoušova, tristní trosky okenních vitráží, dětské i parádní pokoje, fragmenty kachlů a točitých schodišť, přes stovku místností, léta je nikdo neuklízí.

            Na druhé straně lze nazvat svítáním na časy velmi korektní a sympatický postoj Ústavu památkové péče v Ostravě, který se postaral, aby se stavba dostala na seznam nejvíce ohrožených památek ČR. Ministerstvo vnitra, jemuž zámek patřil, jej zařadilo, pokud jsou naše informace správné, na seznam značně odlišný. Hodný pozornosti je navíc nebývalý zájem veřejnosti o zámecký areál a informace o jeho historii. Velmi mnoho pro prezentaci pozoruhodné stavby učinila v řadě relací též Česká televize Ostrava, důrazně upozornila na její postupné chátrání a stejně lze poděkovat i místnímu tisku. Je nesporně kromě zázraků též dílem archivu, úctyhodné péče generací bývalých vlastníků, starých dobrých stavitelů a zedníků (ba i zahradníků), že doposud není skvost Jeseníků, janovický zámek žalostnou ruinou, jak se tomu bohužel stalo jiným, neméně zajímavým a hodnotným historickým stavbám (viz. rýmařovské náměstí po roce 1945), ba nachází se ve stavu, který zatím rozhodně není nevratný. Snad dodat, že převážná část zámeckých prostor nebyla vytápěna od roku 1945 a možná déle, leckde začíná nepříjemně zatékat, a kdoví co se děje s konstrukcí pod povrchem.

Přes všechny těžkosti se v roce 2011 podařilo v zámku zpřístupnit galerii a komentované prohlídky zámku (středa, pátek, neděle). Omezený počet návštěvníků prohlídky zámku (max. 40 osob). Pro větší skupiny doporučujeme rezervaci předem. Restituční spory byly v neprospěch rodiny Forgache de Barkocz uzavřeny v roce 2017. O dva roky později přešel zámek pod správu Národního památkového ústavu. Zámek je přístupný veřejnosti. Otevírací doba zámku je na webu Státního zámku Janovice. Obdobný osud potkal i zámek v Náměšti na Hané, kdy původní mobiliář byl po červnu 1945 rozkraden. Naštěstí byl zcizený interiér zámku nahrazen z jiných zámků a měšťanských domů. Na jaře 1952 byl náměšťský zámek zpřístupněn veřejnosti. Od roku 2000 je zámek v majetku obce. V zámku ve Velkém Meziříčí, který opět patří Podztatským dnes sídlí Muzeum Velké Meziříčí s prohlídkovou trasou zámeckých salonů s rozsáhlými sbírkami.

Pro význam zámku Janovice by bylo vhodné jej zařadit jako moravskou zemskou kulturní památku (spolu s dalšími, např. Kolštejn, Vízmberk, Ruda nad Moravou, Dlouhá Loučka, Vranová Lhota, Tatenice atd.). Dále je potřeba zdůraznit, že zámek se nachází těsně u hlavní silnice ze Šumperka do Opavy. Snad je otevření janovického zámku (obdobně jako na Kolštejně) prvním zřetelným krokem k jeho záchraně a rehabilitaci.

            Historii zámku v Janovicích se věnuji posledních osm let. Drtivá většina textu ale byla napsána fundovaným a zaníceným historikem okresu Rýmařov panem učitelem Jiřím Karlem mj. ředitelem rýmařovského muzea. Bohužel takových milovníků historie v zemích Koruny České je velmi málo.

Zpracoval: Stanislav Hošek

Poznámky:

① Po smrti Ferdinanda se ujímá janovického panství jeho syn Ondřej: (asi 1580-1616). Zajímavou postavou je jeho sestra Anna, odvážná manželka účastníka stavovského povstání a přesvědčeného evangelíka Viléma Bedřicha ze Žerotína, která se nejen dokázala postarat o svého předčasně osiřelého synovce Wolfanga na Janovicích, ale dokázala po smrti muže (1622) dlouhá desetiletí hájit též rozsáhlý žerotínský majetek. Dalšími majiteli Janovic byli Wolfgang Hoffmann (1608-1641) a jeho syn Wolfang Bedřich (1631-1664).

            Zajímavé je, že janovické panství, jež dosáhlo díky Hoffmannům i přes extrémní polohu velice dobré úrovně, nebylo nikdy nadále prodáváno, ale vždy přecházelo na příbuzné rody výhradně sňatky dědiček. Panství se tak ocitlo v majetku Dietrichsteinů, Václava Gallase a od roku 1721 dlouhé řady podnikavých a nesmírně pozitivních členů říšských hrabat Harrachů. S Marií Annou Harrachovou de Barkocz a jejím synem ztrácí se majetek roku 1945 a s ním poslední pokrevní potomek Ferdinanda Hoffmanna po 362 letech, nikoliv k prospěchu zámku a statků, jež po roce 1918 rodu zůstaly.

② Majitelé Janovic z rodu hr. Harrachů byli postupně Alois Tomáš Rajmund hr. Harrach (1669-1742), dále to byl Ferdinand Bonaventura hr. Harrach (1708-1778). Jelikož Ferdinand ze svého druhého manželství s neteří Růženou hr. Harrachovou (1721-1785) měl jen jednu dceru (první manželství bylo bezdětné), připadly rozsáhlé rodové majetky dědičnou smlouvou synovci Arnoštovi Quidovi hr. Harrachovi (1723-1783) a po jeho brzké smrti na Quidova syna Jana Arnošta (1756-1829). Bezdětný Jan Arnošt podstoupil na konci svého života harrachovské velkostatky synovci Františku Arnoštovi Antonínovi hraběti Harrachovi (1799-1884), synu bratra Arnošta Kryštofa (1757-1838)

③ Nutno připomenout, že harrachovské podniky v Janovicích a Staré Vsi patřily mezi největší železárny na Moravě (Sobotínské železárny pozvedl od roku 1833 hr. Mitrowsky a po něm od roku 1844 bratři Kleinové), třebaže železné i další rudné doly až na vzácné výjimky se vyčerpaly a zanikly. Staroveskou Anenskou huť v 19. století představoval nadmíru rozsáhlý komplex, jež se skládal z Aniny, Ferdinandovy a Tereziiny hutě, parního hamru, nového hamru, pudlovny, drátovny, válcovny plechů, a další válcovny, dílny na pozinkování plechů a výrobny hřebíků. Se staroveskou úzce spolupracovala starší janovická huť. V roce 1850 měla zdejší produkce roční obrat ve výši 97 554 zlatých. A mělo zde pracovat na 236 dělníků. O deset let později tu mělo být zaměstnáno až 830 dělníků.

In. JANDÁK: Dějiny Moravy, díl 3/1, Hospodářský rozmach Moravy 1740-1918. MVS Brno 1999 s. 152.

④ Hrabě Harrach jako milovník Jeseníků se v roce 1927 mj. spolu s další šlechtou zúčastnil slavnostního otevření kaple na Vřesové studánce.

LITERATURA:

Karel J. : Renesanční nález v Janovicích, Střední Morava 5197, Olomouc 1997 s. 58-65.

Karel J. : Janovičtí Hoffmannové, Střední Morava 6/98, Olomouc, s. 50-57.

Karel J. : Vzestup a zánik Ederů na Rýmařovsku. Střední Morava 19/04, Olomouc s. 144-152.

Karel J. : Zástavní držitelé rabštejnského panství SH 22/06, Olomouc, s. 74-91.

Karel J. : In memorian Franciscus comes Harrach, SM, 26/08, Olomouc, s. 15-38.

Karel J. : Zámek Janovice u Rýmařova, SM sv 28/15, Olomouc 2009. s 4-23.

Hošek S. : Janovický zámek perla Jeseníků. Rukopis 2011.

Spurný Fa. Kol. : Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku II. Severní Morava, Praha 1983, s. 106-108.

Šefčík E. : Hrabata a severní Morava, Severní Morava, sv, 31 Šumperk 1976 s. 20-22.

Šefčík E. : Zámecký park v Janovicích u Rýmařova, Severní Morava sv. 35 Šumperk 1978 s. 59-61.