Obec Rapotín
Obec Rapotín

Krenišov

Rapotínským občanům tato bývalá vesnice, nacházející se na jižním katastru naší obce, pravděpodobně nic moc neříká i přesto, že jí projíždějí jak autem, tak i vlakem do Šumperka.

Ve starém zápise 16 vsí (kde je uveden i Rapotín), příslušejících k Novému hradu, v roce 1417 najdeme také jednu neznámou, nesoucí podivný název NADOSNÁ. Právě tuto vesnici se nepodařilo lokalizovat. Na rozdíl od jiných zkomolených pojmenování vesnic v okolí Šumperka evokuje Nadosná název vsi, která se nacházela na Desné. Bezpochyby jde o místo u řeky, tedy také o místo pozdějšího Krenišova. Nadosná patrně zanikla v husitských válkách (kolem r. 1425) jako řada jiných v okolí. Jak se zdá, přetrval patrně tamní mlýn. Je pravděpodobné, že toto území náleželo po husitských válkách Rapotínu. V 16. století vznikl územní spor mezi Vikýřovicemi, Rapotínem a Franštátem (N. Malín) o obecní hranice. Sem dosadil Petr II. ze Žerotína, r. 1563 zvláštní komisi, které bylo uloženo spory urovnat. O krenišovském mlýnu se dovídáme ze šumperské městské knihy. První ze zápisů se váže k roku 1530, kdy Petr I. ze Žerotína prodal mlýn pod kopcem Crysbergem. Ten měl tři vodní kola a koupil jej Hans Humburger. V originále nesl pojmenování Krisel-Mühl.
Jiný prodej se udál v roce 1557. Tentokrát mlýn podstoupil justiciar Václav Wischyn šumperskému purkrabímu Václavu Borovskému (Borowsky von Borow).
Témuž držiteli patřil pak v roce 1594 svobodný dvůr, zřejmě v sousedství mlýna. V roce 1653 koupil Krenišov majitel losinského panství Přemysl III. ze Žerotína a přičlenil ho k panství Třemešek, které založili také Žerotínové v r. 1530. Krenišovský dvůr patřil až do roku 1672 soukromému majiteli Fridrichu Wolfgangu z Kübachu. V té době se začala formovat vlastní vesnice Krenišov, která bývá obvykle datována do r. 1680. První mapové zpracování obce pochází z roku 1739. Ale zde zakreslené údaje jsou mnohem starší (asi z r.1720). Na přilehlém území Rapotína je jen zakreslen žerotínský červený dvůr bez další zástavby, oproti záznamu na mapě losinského panství z roku 1739, kde jsou zaznamenány domy od dvora až k jižní hranici Rapotína.

Kolem roku 1730 měl Krenišov kromě mlýna, dvora i rychtu a panský hostinec, v jehož suterénu vedl odpadní kanál ze  mlýna a pokračoval dál do Šumperka k tzv. Novému mlýnu. Ve vesnici bylo kolem 10 selských usedlostí. V roce 1750 jich bylo už 12. V nedalekých Dolních Studénkách jich bylo 27. Krenišovští robotovali celkem 624 dnů pěší robotou. Pozemková platba činila u obce 4 zlaté a 54 kr. pololetně. V roce 1755 měl krenišovský drobný rolník Johann Stehlik kromě zahrady o výměře necelého hektaru,( ze které platil ročně 54 kr.), domovní a pozemkové daně. Robotoval, když vrchnost sušila seno a otavu, když žala a sklízela obilí, dva dny týdně a navíc s jednou osobou pěšky. V ostatních ročních obdobích jednou týdně. Podruh robotoval polovinu toho, co chalupník. Z krenišovských starousedlíků a podruhů musel podle pořadí vždy jeden poddaný každoročně hlídat zelí u vrchnostenského dvora a každý z ostatních hospodářů nadělat vrchnosti 30 kop povřísel.

Poddaní v létě robotovali od půl sedmé ráno do 7 hodin večer, v zimě od 7- 16 hod. Tito poddaní museli o žních, senách a otavách pracovat o jednu až dvě hodiny déle, bylo- li třeba. Pěším robotníkům se povolovala po celý rok v poledne hodina odpočinku, o žních také ještě půl hodiny nad tuto vyměřenou dobu ke svačině, ale jen tehdy, když pilně pracovali. Tři krenišovští chalupníci museli ročně u panského dvora mlátit a upravovat humno, o žních pak všechny druhy obilí sklidit do stodol, vyčistit zrní, vynést je na sýpku, a kdykoliv bylo třeba, proházet je na sýpce, v době setí pak zaset, jak ozimy, tak jařiny, za což se mlátcům, vedle prominutí povinné roboty, přiznala za odměnu dvanáctá mírka ze všeho obilí. O žních dávala vrchnost krenišovským poddaným půl vědra (28 l) dobrého piva, ale nezávazně.

V polovině 18. století měl dvůr rozlohu 99 měřic (19,8 ha), z toho 57 měřic připadalo na pole. Podle zprávy na vojenském mapování z r. 1768 byl objekt dvora posuzován jako solidní. Rozkládal se při cestě od krenišovského mlýna k mostu přes Desnou.
Posledním mužským žerotínským vlastníkem Krenišova a celého třemešského panství byl Josef Karel ze Žerotína, který prodal toto panství v roce 1771 své sestře Antonii Oktavii, provdané za Emanuela sv. p. Stillfrieda. Byl to právě baron Stillfried, který nechal v Krenišově v roce 1777 postavit kapli sv. Antonína Paduánského. Dalším vlastníkem Krenišova se stal v r. 1812 rytíř Franz Tersch a po něm dr. Ed. Raf. Ulrich od 1861. V roce 1882 připadl dvůr Adalbertu von Eisensteinovy, který ho přičlenil k šumperskému statku. Od roku 1911 vlastnil dvůr dr. Karel svob. p. Chiari. Po II. světové válce byl dvůr konfiskován a brzy poté zrušen.

Krenišov - mlýn a hostinec

Hustotu osídlení Krenišova zaznamenala topografie z roku 1793 (Schwoy), tehdy zde v osmnácti domech bydlelo 93 osob. V další topografii (Wolný 1839) se uvádí, že dědina měla 21 domů, v nichž žilo 106 lidí, a panský dvůr. Krenišov střídavě patřil k rapotínské a šumperské farnosti. Mimochodem jeden historický pramen zde připomíná bělidlo plátna k roku 1829. To převzal v r. 1852 Ignac Seidl. Objekt na bělení příze a plátna rozšířil a zmodernizoval. Provozní voda byla odebírána z horního náhonu krenišovského mlýna. V roce 1832 měl Krenišov s Plechy (č. N. Malína) údajně tvořit jednu obec. V roce 1854 měl samostatný Krenišov 21 domů. Zákrut koryta Desné, asi 200m pod krenišovským mostem, se likvidoval v roce 1871 po povodni, kdy došlo k napřímení toku. Tím přestala být viditelná katastrální hranice. V témž roce přeťala levobřežní území Sobotínská dráha a v roce 1873 také Moravská pohraniční dráha. Na přelomu 19. a 20. století bydlelo v Krenišově v 28 domech 355 lidí. Rozloha obce činila 51ha, z toho 34 ha polí a 10 ha luk. Na katastru Krenišova a Vikýřovic (pozemku patřícímu ke Küchovu mlýnu), byla v roce 1901 otevřena petrolejová rafinérie (maj. Oberleithner). V témže roce vznikla tkalcovna plátna patřící angličanu Fr. Lanovi. V roce 1911se mimo obou zmíněných podniků, které dohromady dávaly práci 400 lidí, ještě mlýn s pilou a výrobnou šindele. Dostálkův hostinec, obchod s potravinami a také střižním zbožím a stáčírnou piva (Prausová). Krenišovský mlýn byl do první světové války poháněn čtyřmi vodními koly. V roce 1914 se přikročilo k modernizaci silotvorného zařízení, v roce 1916 byla uvedena do provozu turbína. Mimo mlýnské stroje poháněla generátor na výrobu el. proudu, tolik potřebného při zakládání veřejné sítě. Po roce 1918 došlo k rozšíření vnitřního vybavení mlýna postavením čtvrté mlecí stolice. V těsné blízkosti nad mlýnem existovala od nepaměti už zmíněná pila na vodní pohon. Zabírala úzké místo mezi kanálem (náhonem) a Holubím potokem. Voda se odebírala z kanálu dřevěným žlabem. Vodní kolo na svrchní vodu (o průměru 2m) pohánělo jednu pásovou pilu. Mezi pilou a mlýnem se v minulosti odebírala užitková voda pro městské lázně, vybavené též vnitřním a venkovním bazénem. Zajímavé silotvorné zařízení mělo i původní bělidlo a poté pravděpodobně i tkalcovna. Voda se používala také pomocí kola s vědry o průměru 6m. Zprvu se odváděla korytem a pak potrubím do bělidla, rozděleného na bělící plochy. Osudovým datem se stal pro Krenišov výnos Zemského finančního ředitelství v Brně z 1. dubna 1921, kdy bylo rozhodnuto sloučit katastrální obce Krenišov s Vikýřovicemi. Dalším významným letopočtem se stal rok 1930. Výnos ministerstva vnitra ČSR stručně konstatoval „ osady Krenišov a Vikýřovice sloučeny v jednu osadu s názvem Vikýřovice“. Od té doby Krenišov zmizel natrvalo nejen z úřední dokumentace, ale i ze statistických šetření.

V roce 1921 tu bylo 44 domů s 524 obyvateli. V r. 1930 zde stálo už 53 domů s 491 lidmi, z nichž bylo 445 Němců, 39 Čechů, 7 cizinců, z toho 341 katolíků, 7 evangelíků, 1 jiné víry a 16 bez vyznání. V obci bylo 12 koní. Dále se zde nacházel Rippelův hostinec č.p. 202 s trafikou, 2 krejčí, 2 obuvnictví, truhlář, obchod smíšeného zboží, hudebník (Wagner) atd. V Krenišově stála i hasičská zbrojnice. V těsné blízkosti Krenišova se nacházel Lukasův hostinec (Jirsák).

V roce 1938 (na podzim) velká voda strhla starý dřevěný jez v Krenišově. Jeho obnova probíhala v letech 1939-1943. To se dělo v době, kdy Vikýřovice s Krenišovem byly součástí tzv. velkého Rapotína (1939-1945).
Na konci minulého století měl bývalý Krenišov 78 domů, dále zde byl domov mládeže a malé ubytovací zařízení. Samoobsluha, otevřená v roce 1981, se změnila v jiné obchody (zahradní technika). Stavební renovace povodní poškozené kaple byla dokončena v roce 2 000. Dále se zde nacházel areál STS (původní tkalcovna) s dalšími podnikatelskými aktivitami. Do nového objektu se přemístilo středisko údržby silnic, vlastnící pozůstatky bývalého dvora. Zachoval se též obilný sklad ZNZ. V krenišovském jezu byla vybudována malá vodní elektrárna. K likvidaci pily došlo už v roce 1945, později zmizel i hostinec s příhodným názvem „Zur Insel“- Na ostrově. V roce 1985 byl zbourán mlýn a šest domů, které musely ustoupit silničnímu obchvatu Šumperka. Ten obtáčí úpatí vrchu Na vodárně (dříve Krenišovský vrch) a celková délka silnice dokončená v roce 1986 je asi 900m. Už v roce 1842 katastrem obce procházela sedélkem pod Holubím vrchem silnice ze Šumperka do Opavy v délce asi 160m. Tyto technické zajímavosti přispěly také k tomu, že v předminulém roce bylo v areálu krenišovského dvora otevřeno Muzeum silnic.

Další zvláštnost bývalé obce je i její prapodivný tvar. Území se rozkládalo po obou stranách toku Desné. Ten většinou vytvářel u řady lokalit v Podesní katastrální hranici, mohly se tudíž rozlišovat na pravobřežní levobřežní. Oproti tomu měl Krenišov dva díly, které propojoval pouze velmi tenký pás. Každý z dílů se lišil výrazně jiným tvarem, jehož původ zůstal víceméně záhadný.
K většímu pravobřežnímu dílu patřily části nazývané Za staveními a Ostrov. Menší levobřežní díl se nazýval Luže a táhl se za mostem přes Desnou směrem k dnešnímu letišti a rekreační části Krásné (dříve Šentál). Už zmíněné historické jádro vsi leželo na Ostrově a vlastní zástavba ležela severozápadně. Charakter bývalé obce, jež bývala klidné až odpočinkové místo, narušila stavba silničního obchvatu. Tehdy bylo přemístěno i koryto původního Holubího potoka, do kterého původně ústil mlýnský náhon. Potok byl tehdy napřímen, tekl nikoli jižně, ale východně od Rapotína. V roce 1991 bylo nové koryto Holubího potoka ustanoveno jako jižní hranice rapotínského katastru. Původní historická hranice mezi obcemi nebyla akceptována a Rapotín přišel o malou část pozemku, ovšem pro občany, bydlící pod Holubím vrchem, dost významnou.

Zpracoval: Stanislav Hošek

Obec

Napište nám

napište nám

Informace e-mailem

Novinky e-mailem

Překlad (translations)

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 4
DNES: 336
TÝDEN: 811
CELKEM: 1319488