Lidové zvyky a obyčeje z Rapotína a jeho okolí

Svatý Marek (25. dubna) byl našimi předky uctíván jako patron příznivého počasí a úrody, jako ochránce proti krupobití a blesku. V den zasvěcený tomuto světci se konala prosebná procesí do polí ke křížům a k oltářům. Rolníci se snažili pro svou úrodu dosáhnout Božího požehnání. Ihned po ukončení ranní mše vycházel z kostela dlouhý průvod vyzdobený prapory a korouhvemi. V předních řadách kráčela mládež, vzadu potom starší občané. V průběhu obchůzky se procesí zastavilo na čtyřech místech (světových stran) k modlitbám, při čemž byl prováděn obřad „větší litanie“. Kněz s věřícími obcházel meze, kropil pole i vzrůstající jarní osení a modlil se za zemskou úrodu a za příznivé počasí. Prosebná procesí se konávala také v pondělí, v úterý a ve středu před svátkem Nanebevstoupení Páně o křížových dnech. Téměř každá vesnice, včetně Rapotína, měla tzv. bouřkové kříže, kde se kněz modlil za zachování úrody a za odvrácení životních pohrom. U jednotlivých zastavení zpívali lidé prosebné písně a modlili se růženec.

Noc čarodějnic

Od středověku se tradovalo, že za některých dnů mají nečisté síly zvláštní moc. Tímto časem je noc před svátkem sv. Filipa a Jakuba (30.dubna). Lidé věřili, že čarodějnice se v tento čas slétaly na vidlích nebo košťatech na stará pohanská obětiště, na opuštěná místa v lesích, na hory a na popraviště, kde potom prováděly své pověstné reje. Dále se věřilo, že čarodějnice škodí dobytku a že odjímají jeho užitek. Vycházejí na cizí pole a louky, aby z nich otřely rosu, doma ji pak vyždímaly do nádoby a kropily svá pole a louky – užitek z cizích polí tak přenesly na své pozemky. Mimochodem čarodějnické orgie měly trvat až do svítání a končily teprve s prvním kokrháním kohouta. Dnes je to zcela neuvěřitelné, jakou měli naši předkové silnou víru ve škodlivou moc čarodějnic. Prý je bylo možno poznat při štědrovečerní půlnoční mši, a to tak, že se člověk podíval přes věnec, který si upletl z vrbového proutí, posvěceného na Květnou neděli a „uviděl čarodějnice, jak sedí obráceny zády k oltáři“. Podobný účinek měl mít i otvor v papíru, vypíchaný jehlou.  Před západem slunce vykropil hospodář kolem domu kruh svěcenou vodou a na všechny dveře nakreslil tři křížky svěcenou křídou. K prostředkům, které mohly čarodějnice zastavit, patřilo ostré nářadí (nůž, vidle) či zelený drn kladený před dveře chléva, do hnoje zastrčené březové větvičky a také zde umístěné brány s hroty navrch aj. To všechno mělo zamezit vstupu čarodějnic do chlévů, aby nemohly dobytku nebo lidem škodit. V naší obci se vždy poslední dubnový den lámaly větvičky olejové třešně, která nejdříve rozvinula listy, a poté byly zastrčeny kolem hnojiště. Kolem půlnoci se na Walpuržinu noc začaly objevovat čarodějnice, aby se oddávaly svým rejdům. Ty však musely nejdříve spočítat lístečky na větvičkách. Když s tím mezi jedenáctou a dvanáctou byly hotové, mohly očarovat dobytek. Jinak musely odtáhnout. Muselo se proto zastrkávat opravdu mnoho větviček. Večer se pak v Rapotíně chodilo kolem domu a stájí, kolem domu se stříkala svěcená voda a před dveře do stájí se postavilo obrácené koště. To vše mělo chránit před čarodějnicemi. Čarodějnický blud strašil v naší obci ještě před sto lety. Za čarodějnici se považovala kovářka, protože měla pozoruhodné vzezření, pohyby a zvláštní způsoby.  Proto musela, když se v teplejším ročním období chodilo na boso, mít mezi prsty u nohou nějaké stéblo trávy nebo slámy či koření. Když přišla do nějakého domu, nenechali ji za žádných okolností vejít do stáje, aby neočarovala dobytek.

Večer pak, když se počínala Walpuržina noc, se scházeli mladí lidé na kopcích, které byly tehdy považovány za rejdiště čarodějnic. Zde rozdělávali vatry (na vrcholu byla umístěna slámová figura čarodějnice), zapalovali v nich košťata namočená ve smůle a házeli je za pronášení ochranných formulí vysoko do vzduchu, aby nečisté síly zahnali pryč. Chlapci i děvčata přeskakovali ohně, tančili při nich a zpívali. Např. v Radiměři se tanec kolem plápolajícího ohně nazýval Haxn–Tanz.

Když byly čarodějnice zahnány, odebrali se mládenci do lesa, aby tam skáceli stromy určené pro stavbu máje. Obecní májka v Rapotíně byla většinou stavěna před hospodou u kostela (dnes zde stojí zdravotní středisko). Později stávala na tzv. Jahnově louce - dnešní hřiště. K tomu byla vybrána vysoká jedle nebo smrk, byla zbavena větví a oloupána až na malý vršek (koruna), který tvořilo několik větví s jehličím a na něj děvčata přivázala pentle, šátky a barevné proužky. Za pomocí lan, sochorů a žebříků byl máj postaven a zapuštěn do země. Od okamžiku, kdy byl máj vztyčen, bylo nutné, především v nočních hodinách, jej pečlivě hlídat proti zcizení a také proti shození větrem. Pokud by byl máj ukraden, byla by postižené obci způsobena značná ostuda a místní mládenci by pak museli zaplatit nemalou částku na výkupném. Často proto docházelo k bitkám a šarvátkám provázeným početnými šrámy i vážnějšími úrazy.

Ještě ve 20. letech minulého století stavěli v našem Podesní v noci mládenci máje ozdobené jedlovými vršky před domy svých vyvolených. I zde docházelo k četným pokusům o zcizení. Bylo velmi ceněno, když některý mladík postavil před okny své dívky máj, který původně patřil jinému děvčeti.

Jistou variantou stavění májky bylo zatloukání sloupku. Sloupek byl postaven na dobře viditelném místě před okny milovaného děvčete. Tato skutečnost znamenala pro dívku veliké vyznamenání. Musela však ještě před rozedněním sloupek uříznout a přitom ji nesměl nikdo z vesnice spatřit. Když se jí to podařilo, věřila dívka, že láska toho, kdo sloupek do země zatloukl, bude stejně pevná, jako ten vší silou do země zatlučený kůl.

Mládenci také, o této kouzly opředené noci, prováděli mnoho nevyzpytatelných žertů. Tak třeba vynesli žebřinový vůz na střechu stavení a ještě ho naplnili hnojem. Jindy zase pozakrývali vývěsní štíty místních krámů, natřeli kliky ode dveří barvou nebo klihem, vyvěsili z pantů domovní dveře nebo vrata ode dvorů a zahrad.

Zajímavým obyčejem prováděným o této noci bylo „pokládání stop“. Stopy byly vysypávány pilinami a vyznačovaly cestu vedoucí z domu milované dívky k obydlí toho, kdo ji obdivoval, takže druhého dne zrána již nebylo žádných pochyb o tom, co nového se ve vztazích mladých lidí z obce v poslední době odehrálo.

Den matek

O druhé květnové neděli mají svůj svátek všechny matky, starostlivé ženy, dárkyně života a strážkyně radostného a spokojeného dětství. Na tento den se děti již dlouho předem pečlivě připravovaly, učily se říkankám, které potom matkám recitovaly, malovaly obrázky nebo jim věnovaly kytici květů. Děti z Dálova u této příležitosti říkaly:

Jak jsi, matko, po každý čas věrně nade mnou bděla.

A vždy novou chuť a radost jsi dítěti přinesla.

Za to dejž ti milý Bůh požehnání a radost.

A pomož ti bez starostí a bídy projít životem.

Ledoví muži

Na sklonku první poloviny měsíce května přicházejí tři dny, kdy dochází v jinak již poměrně teplém období k výraznému ochlazení. Podle lidové tradice se objevují v tento čas ledoví muži: Pankrác, Servác a Bonifác. Ihned po nich pak následuje den sv. Žofie, jinak zvané též mokrá Žofie.  Tento den se poměrně pravidelně vyznačuje deštivým počasím. K tomu se také vztahuje pranostika (např. z Budišova), která říká, že: „Jestliže prší na sv.Žofii, potom bude ještě pršet dalších sedm týdnů“. Lidé také říkali, že Žofie smývá jíní, které zde zanechal poslední z ledových mužů. Po jejich odeznění už se hospodáři většinou nemuseli bát chladného počasí ani přízemních mrazíků.

Kácení máje

Když nadešel den kácení máje, to bylo většinou o poslední májové neděli, prováděla mládež ještě před vlastním kácením obchůzku obcí. V čele průvodu kráčela bíle oděná královna doprovázená skupinou nejrůznějších masek. Nechyběli zde dřevorubci nesoucí dřevěné nástroje, myslivec, sedlák, žid, cikán, flašinetář atd.

I v Podesní mělo kácení máje zvlášť působivý charakter. Před máj nejdříve předstoupil žid a dával posunky najevo, že by chtěl máj koupit. Potom vyjednával s myslivcem, který většinou přijížděl na koni. Když se dohodli, myslivec přivolal dřevorubce a odešel společně s židem někam stranou, aby od něho inkasoval „litkup“ (odstupné; zapíjení uzavřené koupě). Mezitím začali dřevorubci kácet máj. Počínali si však velmi nešikovně. Náhle se objevil drážník s brusem a nabídl se, že jim nástroje nabrousí. Objevily se také ženy dřevorubců s obědem. Ten tvořily pilinami plněné vuřty, shnilá řepa, syrové brambory a další pochutiny. Za své kuchařské umění dostaly ženy odměnu v podobě výprasku. Za všeobecného zmatku se vrátil myslivec a hnal dřevorubce znovu do práce. Když se nakonec podařilo máj skácet, ihned když dopadl k zemi, řítili se k němu všichni přítomní, aby si vybojovali jeho ozdobný vršek. Ten, komu se to podařilo, byl potom obyčejně bohatě obdarován.

V blízkosti máje se po celou dobu pohyboval také „hloupý August“, který se svými žertovnými kousky snažil rozesmát přihlížející diváky. Mladík, převlečen za kostelníka, obcházel přítomné s měšcem a vybíral od nich peníze.

Když byl posléze padlý kmen máje vydražen, přivedl myslivec májovou královnu. Byla to do bílých šatů oděná dívka se zlatou korunkou na hlavě, která v rukou nesla čerstvý, barevnými fábory a cigaretami ozdobený stromek. Myslivec potom ještě společně s brusičem nůžek odvedl májovou královnu za doprovodu kapely, jásotu dřevorubců a také jejich žen do kostela. Ještě před vlastním ukončením májového věnečku byl vydražen také stromek májové královny. Posléze se všichni odebrali do hospody, kde se při muzice veselili až do pozdních večerních hodin. Slavnost pořádaly ve třicátých letech německé spolky a ne zřídka se do ní začleňovaly nové prvky, např. divadelní scénky, průvod maskovaných postav z pohádek, ale i dětské tradiční hry, místní tance v podání krojované mládeže aj. V Rychnově a Kunčině přijížděl k máji kočár s májovou královnou, jejímž partnerem se stal mládenec, který získal vršek máje.

Literatura:

HADWICH, Rudolf: Reitendorf imTesstal. Deustch–mähr. Heimat 9, 1923, s. 164 – 173.

Horák, Vladimír Jaromír. Podkovy Ódinova koně: Lidové zvyky a obyčeje z oblasti Nízkého Jeseníku. Moravská expedice, 2002. s. 60–74.

Dále byly použity svazky Vlastivědy Moravské: Lidová kultura na Moravě; Moravskotřebovsko a Svitavsko; Dačicko, Slavonicko a Telčsko.

Doporučený zdroj:

Miloš Melzer, Anežka Šulová: Obrazy ze života na vesnicích severozápadní Moravy ve druhé polovině 19. století. Štíty, 2014.

Zpracoval: Stanislav Hošek