Obsah

Rychlé odkazy

Měšťanská škola v Petrovicích nad Desnou



Měšťanská škola zde byla otevřena v září 1920. Tehdy měla jednu třídu, která se nacházela v nové budově obecné školy postavené v letech 1911-1912 v Petrovicích a měla tělocvičnu. Samotná budova byla patrně postavena podle projektu architekta Zdenka Vodičky z Uničova za 110 000 korun. Až do začátku 20. let minulého století byla nazývána „nová rapotínská škola“, neboť byla zachována tradice rapotínské farní školy z r. 1774 a 1844, což je dnešní malá budova školy v Petrově. V nejstarší budově z r. 1774 je dnes jídelna. Nová měšťanka měla další zajímavost. Část objektu stála na katastru Petrovic a část na území Vikýřovic.

Prozatímním direktorem se stal odborný učitel Franz Schmachtel, dalším učitelem byl August Glassner, ruční práce a český jazyk vyučovaly učitelky Emilie Jakschová a Anna Kordasová, obě z obecné školy v Petrovicích. Katolické náboženství z počátku vyučoval kaplan Adalbert Treutler.

Již ve školním roce 1921/22 byla otevřena druhá třída. Jako nová přišla na měšťanskou školu odborná učitelka Gertruda Turmová a odborný učitel Josef David. Po zřízení třetí třídy ve školním roce 1922/23 měla měšťanská škola všechny stat. uznané třídy. Poté, co odešla učitelka Turmová na rodinnou školu do Brna, byl zde ustanoven učitel Hans Grünwidl z Petrovic. Dodatečně byla pro školu získána učitelka Czapková z Olomouce, která vyučovala kreslení, počty, psaní a tělocvik dívek.

budova školy
S nárůstem tříd byla potřeba rozšířit zázemí a vytvořit lepší podmínky pro žáky. Protože nebyla k dispozici kreslírna, byla jedna učebna vybavena kreslícími stoly a v této místnosti se střídaly  třídy, které měly kreslení.
Na počátku druhého pololetí školního roku 1923/24 byl dosavadní správce školy Schmachtel přeřazen do Šumperka. Vedení školy pak převzal učitel Glassner a na jeho místo nastoupil učitel Robert Hirnich z obecné školy ve Vikýřovicích.

V říjnu 1923 překvapila školu návštěva moravského zemského školního inspektora dr. Bergera. Ten byl nesmírně spokojen s chodem školy a zdejším učitelům bylo vysloveno pochvalné uznání zemské školní rady.
Návštěva měšťanské školy byla pro děti školního okrsku tj. Rapotína, Petrovic a Vikýřovic podle zákonných ustanovení povinná, když prokázaly podle známkování dostatečné předpoklady. Školákům okolních obcí zůstala docházka na jejich vůli, pokud splňovali podmínky a ve škole bylo dostatek místa. Tímto se stav žáků rok od roku zvyšoval.
Souběžná třída s již stávající třídou měšťanské školy byla podle zákona povolena, pokud se k docházce přihlásilo více jak 55 žáků.

Ve školním roce 1924/25 byla poprvé první třída rozdělena a ve školním roce 1934/35 byly již všechny tři třídy souběžné. Protože ve školním roce 1935/36 vykazovala třetí třída jenom 53 žáků, nebylo schváleno zřízení paralelní třídy, takže se muselo vyučovat s tímto neobyčejně vysokým počtem žáků.

Na začátku školního roku 1924/25 byl poprvé učitel Julius Stanjek jmenován ředitelem školy a  působil až do konce roku 1933.
Ve školním roce 1927/28 opustil školu učitel Glassner, když byl jmenován školním inspektorem pro okres Znojmo. Na jeho místo nastoupil Robert Hirnich.

O rok později přišel na místo učitelky Czapkové, která byla přeložena do Šumperka, Otto Krisch. Poté co odešel řídící učitel obecné školy v Petrovicích, vedl ředitel Stanjek obě školy. Stav učitelského sboru s odbornými učiteli jako byli Grünwidl, Hirnich a Krisch zůstal mnoho let nezměněn. Jen na vyučování českého jazyka přišel Max Simon. Po kaplanovi Treutlerovi vyučovali náboženství kaplan Lang, Klein a Kretschmer (do 1945). Poté co ředitel Stanjek byl penzionován, převzal prozatímní vedení školy Grünwidl. Po roce byl novým ředitelem jmenován učitel Wenzl Gronych z měšťanské školy ve Velkých Losinách.

Ve školním roce 1937/38 zde na měšťanské škole působili Frieda Mülerová, Friedrich Marschal či Emilie Jakschová. Na obecné škole to byli: Johann Haage, Franz Rotter, Helena Drescherová, Hilda Gröglerová, Hildegard Essler a učil také praktikant Otto Swedek. Dále zde působila Zemědělská lidová škola se dvěma třídami (nadučitel Otto Krisch, učitelé: Hirnich, Veit, Dobrowská a Mülerová) a Živnostenská pokračovací škola.

Po odtržení našeho pohraničí se měšťanská škola stala součástí škol v „Říši“. Tento model vyučování, jenž měl své počátky v c. k. rakouském mocnářství, zůstal zachován. Nastala však jediná změna - docházka do měšťanské školy začala již od pátého školního roku a tím se stala čtyřstupňovou.

budova školy
Na začátku školního roku 1941/42 byl učitel Grünwidl pověřen vedením obecné a měšťanské školy jako komisař. Do učitelského sboru přišel učitel Karl Mahr ze zrušené měšťanky ve Vízmberku (Loučná).
Válečné události měly za následek, že měšťanské škole nemohly býti přiděleny žádné kvalifikované učitelské síly. Za penzionovanou učitelku Jakschovou přišly přechodně na školu učitelky ručních prací Hrobarschová a Dreschlerová. Na jejich místa nastoupila v roce 1943 učitelka technického zaměření Hedwiga Leischerová. Příval uprchlíků z rozbombardovaných měst v Německu značně narušil vyučování, poněvadž školy (i v Rapotíně a Vikýřovicích) byly používány pro ubytování těchto lidí. Vyučování omezoval i nedostatek uhlí.

Rok 1945 s nastalým přívalem uprchlíků přivodil, že vyučování zcela ustalo. Děti přicházely do školy, aby si pouze převzaly úkoly, nebo je odevzdaly. Po kapitulaci v květnu 1945 byla školní činnost ukončena a budova byla obsazena Rudou armádou. Po jejich odchodu se místnosti změnily k nepoznání. Koncem května se u bývalého ředitele školy objevil jeden český učitel jako zmocněnec okresního inspektora, aby zajistil pro české orgány majetek školy. Jeho prostřednictvím požádal učitele, aby mu byli nápomocni při opětovném uspořádání učebních prostředků a opravování inventárního seznamu. Když učitelé přišli příští den do školy, byli zadrženi příslušníky národní gardy v čele s panem Chebníčkem a internováni v Červeném dvoře v Rapotíně. Teprve večer se zasadil český učitel o jejich propuštění. Tak skončilo poslední úřední jednání německého učitelského sboru. Krátce na to škola definitivně přešla do českých rukou.

Nyní se podíváme na běžný život školy před 80-ti léty. V přízemí byla mezi bytem vrchního učitele a školníka tělocvična o rozměrech 112 m² podlahové plochy. V prvním poschodí byly učebny obecné školy a také společná sborovna, která musela později sloužit rovněž jako kabinet. Ve druhém poschodí byly učebny měšťanské školy.Měly rozměr 11 x 7 m, případně 9 x 7 m a podle velikosti 3 nebo 4 široká okna. Všechny učebny byly 3,75 m vysoké, světlé a vzdušné. Chodby byly 2 m široké, vydlážděné a vybaveny věšáky. Když přibývalo souběžných tříd, musela dosavadní kreslírna sloužit i jiným vyučovacím účelům a proto byla kreslícími stoly vybavena druhá největší učebna.

Rychlým růstem měšťanské školy byly dosavadní učební pomůcky obecné školy nedostačující. Úspěšné vyučování v předmětech jako zeměpis, dějepis, přírodopis a přírodozpyt bylo bez názorných prostředků, pomůcek a pokusných ukázek nemožné. Vedení školy a učitelský sbor se snažil o pořízení nových. Tyto snahy nacházely u členů místní školní rady a u zástupců všech tříškolních obcí porozumění a byly na to dány k dispozici značné peněžní částky. Poněvadž nebyl k dispozici kabinet pro učební pomůcky, musely být skříně umístěny na chodbu.
Po penzionování vrchního učitele Ditricha dostala škola jeho bývalý obytný prostor jako první kabinet. Teprve po smrti bývalého ředitele Stanjeka byly škole dány k dispozici i ostatní bytové prostory a zařízeny jako kancelář, sborovna a jako druhý kabinet.
školáci z roku 1925
Aby se mohl školní dvůr používat jako cvičiště, byl kolem roku 1928 zvětšen o kus školní zahrady. Stále více používaná tělocvična, původně s prkennou podlahou, byla pro její stálou prašnost od roku 1926 parketová. Ostatní prostory měšťanské a obecní školy dostaly postupně také parketové podlahy. Rovněž nevyhovující, věkem sešlá kachlová kamna musela být již s ohledem na lepší výhřevnost nových parketových podlah nahrazena moderními výkonnějšími kamny firmy Rollepatz. To bylo potřebné také pro to, že většina dětí docházela z větší vzdálenosti a za deštivých dní a při tání sněhu s rozmáčenou obuví.

Velká část školáků docházela ze vzdálenějších obcí: Sobotína a Štětínova, Rudoltic, Vernířovic, Rejchartic a a dokonce i s Kopřivné a také z okrajů přiškolených obcí jako byl např. Ludvíkov. Z tohoto důvodu přijíždělo mnoho žáků za suchého počasí do školy na kolech a v zimě na lyžích. Především žáci ze skromných poměrů chodívali denně až 20 km.

Vyučování bylo celodenní. Trvalo od 8 až do 15,30, případně do 16,30 hodin s přerušením o polední přestávce v trvání jeden a půl hodiny. Proti nepřerušovanému vyučování se učitelský sbor a místní školní rada postavili, poněvadž se při přerušeném vyučování děti tak moc neunaví a odpoledním vyučováním se zamezí jejich zaměstnávání domácími a polními pracemi. Děti se tak cítí více spojeny se školou. Teprve s příchodem nacistů se na měšťanské škole nedělené vyučování zavedlo.

Mnoho přespolních školáků přijíždělo sobotínským vlakem v 6,30 hodin. Tito byli již většinou v 7 hodin vpuštěni do školy učitelem Grünwedlem, který v tuto dobu přicházel, aby vykonal různé přípravy pro vyučování. V polední přestávce zůstala většina školáků, i těch místních, ve škole. Ohřáli si u školníkanebo na školních kamnech přinesené jídlo,nebo také jedli v hostinci U Dobrého pramene u školy. Protože Do Sobotína odjížděl vlak až v půl sedmé, dělali si školáci své úkoly ve školní budově. Podle mínění tehdejších učitelů se měli žáci v drtivé většině chovat ukázněně a klidně. Nerozvážný provinilec byl většinou samotnými spolužáky pokárán a přiveden k náležitému pořádku.

Zdárné vyučování v předmětech jako přírodopis, přírodozpyt a dějepis bylo bez školních vycházek, návštěv závodů a putování po zdejším krajinemyslitelné. Tyto akce byly konány ve velké míře ve třetím ročníku měšťanky. Během jednonebo dvoudenním vandrováním se školáci naučili správně poznávat zdejší hory. Výlety na lyžích a každoroční sáňkování (Gassel – malé nízké sáňky) byly obzvlášť oblíbené.
Třetí ročník podnikal většinou na závěr školní docházky osmidenní školní zájezd. Tam si žáci vařili sami obědy. Mimochodem cestovalo se vlakem a pěšky. Žáci především navštěvovali tehdy německé oblasti ČSR. Jednalo se o Orlické hory, Krkonoše, Liberec, Mikulov, ale i Prahu (Německé divadlo), České středohoří, Pavlovské vrchy, Moravské Švýcarsko, Slavonice a další místa. Ze zahraničí se jednalo o Vídeň, Wachau, Kremži či Semmering a dokonce i operu ve Vídni.
Školní představení kolem vánoční doby měli nastudované žáci třetího ročníku a vystupovali v různých sálech v okolí. Čistý výtěžek sloužil k financování školních cest, obzvlášť pro potřebné (chudé) děti. Lze se zmínit o chvályhodné pomoci zdejší Raifaisenky, tak i obecních zastupitelstev, jež darovali pro tento účel peněžní příspěvky.

V rámci programu „Ovoce pro horské školy“ navázala naše škola partnerský vztah (družbu) se školou v Kunštátě, nacházející se na samé hranici s Kladskem v Orlických horách.
foto z roku 1914
Od roku 1921 se na závěr školního roku konala lidová slavnost. Společná tělovýchovná cvičení všech věkových skupin se při tom střídala se cviky na nářadích u chlapců, s lidovými tanci dívek a s rozličnými hrami a společným zpěvem. Čistý výtěžek z této akce byl rozdělen podle počtu účastníků z jednotlivých škol. Byl použit na vánoční nadílku a na pořízení učebních pomůcek pro chudé děti. Hlavním organizátorem a tělovýchovným tvůrcem celé slavnosti byl odborný učitel Robert Hinrich.

                                                                                     Zpracoval: Stanislav Hošek