Obec Rapotín
Obec Rapotín

Obydlí našich předků nejen v Podesní

Typické vesnické objekty se zachovaly jen v nepatrném množství, a pokud se jedná o stavby bez moderních přístaveb či přestaveb, obvykle podléhají památkové ochraně. V našem případě se jedná o variantu tzv. východosudetského typu, jesenický či sudetský dům, který se vyskytuje s minimálními obměnami na Rýmařovsku, Šumpersku i Potštátsku a je ukázkou lidové stavby z oblasti německého osídlení. ① Extrémní klima vyvolalo potřebu soustředit pod jednu střechu obytnou i hospodářskou část. Dům se vyvinul ze středověké trojprostorovky a spojuje bílou jizbu, opatřenou dřevěným zákopovým stropem se zdobenými trámy, černou kuchyň uprostřed, jež později degradovala na vstupní část, na tzv. složitém chlévovém půdorysu.

Strmé sedlové střechy dosahují až šedesátistupňového stoupání, mívají jednoduchý svisle bedněný štít, který propouští světlo třemi nebo čtyřmi okénky. Střechu kryly původně došky a od 16. století dobře sesazená šindelová krytina, jejíž jednotlivé segmenty dosahovaly i délky půl metru. Zhruba od 19. století se na střechách objevila břidlice (šífr – Schiefer) čtvercových, obdélníkových či šupinových formátů z okolních lomů. Těžká krytina způsobuje prohýbání střech. Ve 20. století ji někdy vystřídal eternit. Střecha se nepodbíjela kvůli větrání. V základně štítu běžela stříška chránící proti dešti 3 nevelká průčelní okna.

Boční stěnu obvykle prosvětlovalo 4 - 5 oken. Dům měl kromě chléva nejvýše dvě obývané místnosti a k tomu se našly i 1 – 2 komory. Teplo pomáhala udržovat u vstupu přední, dřevěná veranda (nářečně Vederläb). Když hluboký sníh zakryl okolí, bralo se za dveřmi nebo za okny dřevo na štípání, které zde bylo připravené na otop i se špalkem na sekání. Později vznikala i zadní veranda (Zinterläb) pod prodlouženou částí sedlové střechy, kudy se dalo projít na prostý záchod, do kurníku a kozího chléva.

Obrovská půda sloužívala k uložení zásoby sena, pokud se v separované místnůstce netkalo. Jinak se zde jako dnes skladovaly odložené věci. U statků přibyl průjezd a zároveň uložiště pro vozy a za domem vznikaly další objekty, stodola, případně kůlny. Na rozdíl od jiných krajů se většinou nejednalo o uzavřený komplex se zahradou. Vrchnost, která se snažila omezit časté požáry vzniklé obvykle z nepozornosti, doporučovala přejít od dřevěných roubenic ke stavbám z kamene, cihel nebo vepřovic či jejich kombinace a sama šla příkladem.

Chalupy mívaly alespoň menší sklípek. Stavební dřevo bylo běžně měkké (jedle), ale užíval se též buk či velmi vzácný modřín. Starší domy s kamennou podezdívkou jsou dřevěnice většinou omazané vrstvou jílovité mazaniny spojené stébly obilí nebo trávy. Používaly se též dřevěné okapové žlaby a odvodní trubky. Mladší typy zaměnily dřevěné trámové stěny spojené na koncích na rybinu za cihly či vepřovice, aniž se porušilo tradiční rozvržení originálních atributů stavby. Objevila se dokonce i valená klenba. Kánon jesenické chalupy však nebyl dogmatem, takže chalupy rozhodně nebyly jednotvárné. Některé zdobí vnější dřevěné polosloupy, ale mívají i další odchylky.

Typické domy naší lidové architektury stávaly především v horských oblastech Podesní. Podívejme se na obydlí, jež stávala ve Vernířovicích do roku 1946. Stavělo se bez velké okázlosti, tak jak to bylo vhodné v našem okolí a jak si to stavitelův měšec mohl dovolit. Při pohledu na dosud uchované dřevěné domky se lze domnívat, že se původně jako stavební matriál používalo pouze dřevo. Že tomu tak docela nebylo, svědčí vernířovický kostel (1776), ale i fara a rychta postavené z pevného materiálu.

Domy z cihel stavěli v první řadě majitelé statků, později především obchodníci, řemeslníci a hostinští. Později na přelomu 18. a 19. století pomalu začaly mizet také selské příbytky postavené ze dřeva, aby udělaly místo větším a účelnějším cihlovým stavbám. Přestože byly střechy v dřívější době především pokryty došky a poté šindelem (na šindelové střechy byla pokládána lepenka a to na velkém rozsahu např. rychta, myslivna, papírna, chudobinec atd.), tak v 19. století se začala stále více uplatňovat jako krytina přírodní břidlice a poté i eternit. Pálené tašky byly v horských oblastech zcela neznámé. Šindele se však používaly jako tepelná izolace i nadále. ②

Zatímco u selských domů tvořila obytná část jeden celek, bylo možné se u chalupníků a malých rolníků (zahradníků) setkat se stavbami smíšenými. Stáje zde ale byly zděné, domovní část a k ní přistavěná stodola byly i nadále prováděny jako dřevostavby. Znatelně větší stodoly sedláků stály, asi z důvodu nebezpečí požáru, od hlavního domu poněkud dále. Se tříhrannými a nebo čtyřhrannými dvory (výjimku tvořila rychta či papírna), které by se do podlouhlých vesnic našeho Podesní nehodily, jsme se nesetkávali. Tyto stavby jsou hojně zastoupeny především v moravské části Hřebečska.

Domkař, kterému byl zpravidla k dispozici jenom malý stavební pozemek, bydlel šťastně, spokojeně a především skromně ve svém s velkou pílí zřízeném dřevěném domku. Bydlel tady levně, a což nelze podceňovat, také pěkně v teple. Dřevěné domky se od sebe příliš nelišily.

Střechy byly kvůli každoročně očekávané sněhové zátěži stavěny dosti příkře a daleko přečnívaly. Obzvláště na jedné z podélných stran přesahovala střecha dosti daleko a tvořila chráněný prostor takzvaný „Láb, Leb, v nářečí Leib“, který chránil v zimě vchod domu před prvním nárazem sněhových vánic a v létě před lijákem. V tomto zápraží, nebo také přístřešku, mohlo být schováno všelijaké nářadí a nádobí potřebné do chlévů a koníren a na konci byly postaveny chlívky, krmce (krmínky) a nad nimi kurníky. Ze zápraží bylo možné vejít suchou nohou do stáje nebo do vedlejších prostor domu. Toto zápraží bylo pro obyvatele domu obzvlášť velmi cenné, neboť se zde, téměř až pod střechu, rovnalo velké množství dřeva, které zároveň tvořilo tepelnou ochranu proti zimě.

Všechny domy měly dvojitá okna, která byla v zimě vycpána vložkami s dřevitou vlnou nebo senem. Během léta zůstala vnější okenní křídla otevřena a do okenních špalet pak přišly muškáty (květiny s velkými světle červenými květy, které dnes zdobí balkony). Mnohokrát bylo možno vidět na čelních stěnách domu také šikmé stříšky nazývané „Schmeisssdachel“, které rovněž tvořily povětrnostní ochranu.

Přebytečné prostory u chalup nebývaly. V selských domech byla velká kuchyně s kachlovými kamny, která sloužila zároveň jako jídelní a pobytový prostor, potom zde byla velká světnice, kde spali rodiče a místo pro spaní dětí, čeledínů a děveček. Starší rodiče žili ve výměnku (u chalupníků to byla jedna místnost). U sedláků to byla menší chaloupka.

Nad obytnými místnostmi se nacházely sýpky pro obilí. V komíně byla vestavěná udírna. Většina domů byla z části podsklepená, neboť byla potřeba mít  zimě odolné místo pro polní plodiny. V každém selském statku se nacházela i pec. Zde vznikal například lahodný selský chléb a tak zvané „Einschibkuchen“, sázené posvícenské koláče. Proto se Vernířovice mohly dlouhá léta docela dobře obejít bez místního pekaře.

V dřevěných domech to bylo znatelně skromnější. Zde byla obytná místnost tzv. otočným bodem. Z chodby se topí do chlebové pece a kachlových kamen s plotnou. V obytné světnici stávala kachlová kamna s vaničkou a věžovitou nástavbou, ve které byly obvykle vestavěny dvě pečící trouby. Kolem věže sporáku byly upevněny tyčky na sušení prádla. Nesměla chybět také povinně ustavená lavice. Jako dodatečný kus zařízení tu bylo výklopné „Kanape“. To sloužilo přes den k sezení a v noci jako lůžko pro menší děti. Vedle obytné místnosti zde byla k dispozici další světnice, kde spali rodiče a světnička pro staré rodiče. Velké děti spaly i za kruté zimy na půdě. Ohřáté cihly zajišťovaly počáteční oteplení v posteli. Námraza kolem úst a na spacích přikrývkách nebyla žádnou zvláštností.

Holé stěny v obytné světnici nebývaly. Mimo bezpodmínečně nutného zrcadla visely na zdi rodinné obrazy, svatý kříž, obrázky svatých přivezených především z poutí (Rychnov na Moravě, Hedeč u Králík, Vambeřic, Varty či Svatého Kopečku), dále zde byly větší či menší hodiny se závažím a nástěnný kalendář. Dále se zde nacházela petrolejka, police a pestře pomalovaná domácí truhla na šaty a prádlo.

Téměř každý majitel stavení, i když bylo sebemenší (skromné), se snažil přizpůsobit své obydlí pěknému vzhledu. Mnohý dům byl každoročně obílen, v oknech kvetly květiny a před domy byla vidět upravená zahrádka. Proto byli také letní hosté a mnozí návštěvníci hor útulností Vernířovic očarováni.                        

Poznámky:

① Tento typ domu se táhnul od Opavska až do severovýchodních Čech. Mimo našeho Slezska zasahoval i do polského (dříve pruského) Slezska a Kladska.

② Podoba zděného domu již nese mnoho společných rysů jako tradiční roubený dům. Nalézáme však podobné znaky domů, z čehož lze soudit, že architektem – stavitelem byl jeden člověk. V Rapotíně působil ve 20. letech 19. století zednický mistr Izidor Korger z Franštátu (Nový Malín). Zdivo je nejdříve kamenné, později cihlové. U zemědělských usedlostí lze rozpoznat znaky podobné jako u roubeného půdorysu. Rozdílem je zděný štít, který obsahuje tři menší okénka a pokud byl majitel bohatší, uprostřed vytvořil niku se svatým obrázkem. Opět se vyskytuje polovalba (krov). Při vstupu do zděného domu následuje síň, světnice s pecí a sporákem. V tomto novějším typu vesnického domu se již nesetkáváme s černou kuchyní. Světnice (jizba) se nachází jak v přízemí, tak i v patře (podkroví). U vesnického domu se nacházelo zápraží, před kterým byl dvorek. V okolí chalup se ženy staraly o zahradu, každý chalupník pěstoval vlastní ovoce a zeleninu. Někdy ke stavení náleželo pole. V blízkosti protékal potok, který byl zdrojem pitné i užitkové vody. Později u domů byly vyhloubeny vlastní studny. Ploty většinou majitelé nestavěli, ohrazena byla pouze zahrada proti okusu zvěře. Pokud to bylo možné, stávaly u chalup tzv. mléčné domky. Ten sloužil k chlazení mléka, másla, tvarohu a dalších potravin. Byl vyhlouben menší sklípek, ke kterému byla přivedena voda z potoka. Domek byl celý, včetně střešních štítů, vyzděný z kamenů. Vstup byl malý a opatřený silnými dveřmi, aby se žádné zvíře nedostalo dovnitř. Protékající voda byla v domku mírně zadržena malou hrází a následně se vlévala zpátky do potoka, nebo se vsakovala do louky. Ve stojaté vodě byly umístěny hrnce s potravinami, které tak zůstávaly čerstvé a chladné.

 

In: KROUPOVÁ, T.: Neu Ullersdorf - Nové Losiny. Jindřichov 2017, s. 63 – 65.

 

Použitá literatura:

KAREL, Jiří. Stará ves a Žďárský potok v dějinách Moravy. Bruntál: Obecní úřad ve Staré Vsi, 2011, s. 18 – 19.

KŰFFEL, E.: Wermsdorfer Geschichten. Sabine Boguth, 1998, s. 72 – 75.

Foto: Adele Göttlichlerová – Vernířovice, 30.léta minulého století.

 

Zpracoval: Stanislav Hošek

Obec

Napište nám

napište nám

Informace e-mailem

Novinky e-mailem

Překlad (translations)

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 4
DNES: 335
TÝDEN: 810
CELKEM: 1319487