Ochotnické divadlo v Rapotíně

První zmínka o rapotínských ochotnících se vztahuje k roku 1878. Je ale pravděpodobné, že spolek divadla zde vznikl o něco dříve (patrně už kolem roku 1870). Prvním direktorem a hlavní tvůrčí silou byl Johann Dobrofský a režisér Adolf Karger. Později převzal post režiséra posluchač právnické fakulty ve Vídni Franz Karger. Ten se divadlu věnoval především o svátcích a letních prázdninách. Nejen tito dva vedoucí souboru a zároveň herci získali zásluhu o „umění“, kdy do obecní pokladny plynuly peníze pro dobročinné účely.

Činným členem souboru a horlivým malířem a kulisákem byl Eduard Karger, nejmladší ze zde účinkujících synů rapotínského okrskového lékaře Johanna Kargera. Eduard se také v Rapotíně jako lékař stal jeho nástupcem. Mimo jiné namaloval krásnou divadelní oponu, kde byly tzv.sesterské kostely.

Když se ve vesnici usadila nějaká kočovná divadelní skupina, navštěvoval Franz Karger každé představení, aby získal zkušenosti. Dalším členem souboru se stal Vinzens Stefan. Soubor nacvičoval a začal hrát svá představení v hostinci „Sonnenwirt“ (dnes zbořený hostinec Fojtík na náměstí) Eduarda Heinische, který také ochotničil. Soubor ve svém počátku v 70. letech 19. století měl deset aktivních herců. Z žen to byly: Theilrová, Kratschmerová, Dobrofská, Greisová a pánské osazenstvo tvořili Karger F., Karger E., Dobrofský, Heinisch, Kratschmer a Stefan. V hostinci se zkoušky konaly ve světničce za kuchyní a horní sál, kde bylo podium, sloužil jako divadlo. Kostýmy a jiné pro svou roli potřebné věci si musel každý herec opatřit sám bez nároku na odměnu. Velmi obratně se při tom osvědčil Dobrovský jako divadelní krejčí a příležitostný režisér.

Ochotníci jednou měli vytvořit mnicha, který měl působit jako němý statista. Karger, Dobrofský a Stefan zhotovili u hostinského Heinische ze dřeva kostru, oblékli na ni mnišský hábit a vycpali ji senem. Jako hlavu použili tykev a na ni přidělali účes z koudele a vytvarovali obličej. Konečně byl mnich hotov a nechali ho sedět na židli a věnovali se další práci. Tu přišel hostinský a viděl jejich výtvor pouze ze zadu. Tu smekl zdvořile klobouk a radostně ho křesťansky pozdravil. Ochotníci se však začali prohýbat smíchy a měli velkou radost z toho, že se imitace mnicha vskutku podařila. Rovněž u publika mnich vzbudil velkou pozornost. Když měl vycpaný mnich sedět na okraji studny s okovem, měl být do ní vhozen. Avšak studna byla příliš nízká, takže se mnich nemohl utopit a jeho dřevěné nohy několik minut ze studny vyčnívaly. Smích diváků burácel sálem. Teprve když jeden ze spoluherců vlezl pod jeviště a odejmul mu tykvovou hlavu, tak konečně mnichovi nohy zmizely ve studni a bouřlivý smích obecenstva ustal. Což vedlo herce k velkým rozpakům, neboť se nehrála komedi, ale tragedie.

Velmi oblíbené byly u publika hudební vložky, které se zpívaly v místním podesenském nářečí. Doprovodnou hudbu k textům zpracoval a nacvičil zdejší divadelní kapelník Kopp. Velký ohlas dosáhl Franz Karger s kupletem „ Tschistritschastri - velký světový umělec“, jehož ohlášení vždy zajišťovalo plný sál. Velmi mnoho potlesku sklízeli Karger a Dobrovský s přednáškovými vložkami „ Priesla und Paulinka“ v podesenských krojích a v nářečí, které byly publikem velmi žádány.

Divadelní návštěvnost byla vždy dobrá, takže mohl být podstatný čistý výtěžek, jenž připadl obci, rozdělen mezi potřebné děti ze tří škol. Ochotníci též pomáhali platit nové věžní kostelní hodiny. Přesto ochotníkům za oponou nechyběl peníz na štamprli šnapsu či párek a po ukončení i na „pivní tečku“. Z velkého množství textů her, básniček a dalších kulturních aktivit se téměř nic nezachovalo. Jedna z mnoha humorných básní ve zdejším dialektu je dodnes známá a patří tehdejšímu starostovi Heinischovi.

Franz Karger po ukončení studií působil jako soudce v Opavě a poté ve Vízmberku (Loučné). On a jeho bratr Eduard byli velmi předčasně vytrženi ze života. Po jejich odchodu se sice ochotníci rozpadli, ale jejich místo v obci opětovně oživil Katolický lidový spolek a Německý lidový tělocvičný spolek „Jahn“. Každý z těchto spolků měl vlastní divadelní sál. Až kolem roku 1910 se přidali i dělníci ze soc.demokracie.

Zpracoval: Stanislav Hošek