Obec Rapotín
Obec Rapotín

Osvobození Rapotína a okolních vesnic v roce 1945

V dopoledních hodinách dne 8. května 1945 zahájily jednotky 28. střeleckého sboru Sovětské armády od nynějšího Nového Malína (Frankštát) a Dolních Studének obchvat Šumperka, aby nebyl těžkými boji zničen. Při útěku Němců sloužila hlavní silnice přes Rapotín pouze Wermachtu, kdežto vikýřovická cesta sloužila civilistům. Při postupu na Holubí vrch osvobodili sovětští vojáci dolní část Rapotína. Střední a horní Rapotín byl osvobozen téhož dne v noci 106. střeleckým sborem 60. armády, který se probíjel přes Bruntál a Rýmařov do údolí Merty a Desné. Pamětníci tvrdí, že se na Rapotín nestřílelo a sovětští vojáci se v obci dlouho nezdržovali. Postupovali směrem na Hanušovice. Zdejší antifašisté byli na příchod sovětských vojsk připraveni. Ostatní německé obyvatelstvo, většinou to byly ženy, se chovalo k našim osvoboditelům loajálně. Sověti se chovali ke zdejším Čechům velmi přátelsky. Hned po příchodu sovětské armády byl vydán příkaz, aby Němci odevzdali všechny zbraně, a to v budově tehdejší četnické stanice (později zdravotní středisko) na náměstí v Rapotíně. Také Němci museli odevzdat radiopřijímače a kola. Místnosti byly plné zbraní, které byly pak házeny na hromadu před budovou. Prvním lidovým komisařem se stal v obci pan Anton Penz, který zahájil se zdejšími antifašisty stavbu zničených mostů a také se staral, aby byl co nejdříve zahájen provoz ve zdejších sklárnách. Na železnici ze Šumperka do Koutů bylo zničeno 6 mostů. Provoz na trati byl obnoven až 1. září 1945.

Podle vzpomínek rapotínského faráře Ernesta Kretschmera byla 8. května 1945 dopoledne odstřelována rafinérie v dolních Vikýřovicích a poslední kolona Schörnerovy armády prchala na západ. Asi ve tři hodiny odpoledne vstoupili do Rapotína první ruští vojáci, které na hranici obce vítali komunisté ze skláren. Všude byly vyvěšeny bílé prapory. Ve školách, veřejných budovách a téměř v každé domácnosti byli umístěni němečtí utečenci.

Při osvobození dolního Rapotína došlo k první oběti. Dne 8. května našlo několik německých chlapců, ve stáří 14 let, u Holubího vrchu nevybuchlý náboj. Když jej zvedali, vybuchl, chlapce zranil a zabil jediného syna rapotínské občanky Adolfíny Friedlové. Matka si sama musela v této pohnuté době vykopat hrob, rakev odvézt na hřbitov v Petrovicích (Petrov) a sama ho pohřbít. Na státní silnici do Šumperka přišel v Rapotíně o život sovětský voják při srážce auta s traktorem. V obci bylo obvaziště raněných vojáků. Dle zprávy již zemřelého správce petrovského hřbitova Antonína Vildnera byli partyzány u Janoušova zastřeleni při osvobozování obce dva nebo tři říšští četníci, kteří bydleli na faře v Rapotíně. Jsou pohřbeni blízko hrobu V. Foučky (?) v Petrově.  Heimat Tesstal (1964) uvádí, že se tak stalo až 17. 5. 1945. Mezi zastřelenými byl i Josef Reinl, okresní nadstrážmistr. Při osvobozování naší obce v květnu 1945 mělo údajně zemřít celkem 12 osob. Ve 2. světové válce zahynulo celkem 132 obyvatel Rapotína a to především vojáků. ①

Ve Velkých Losinách skončila druhá světová válka 8. května 1945 příchodem Sovětské armády. Dva dny předtím přišel oficiální rozkaz k evakuaci civilních osob před postupující ruskou armádou. Lidé již neměli kam jít. V obci se vyjma trvale žijícího obyvatelstva nacházelo také velké množství utečenců z německého Slezska a Opavska. V lázních i ozdravovnách bylo ubytováno několik set tzv. „Bomben beschädigte“ (lidé postižených bombardováním) z Porúří, převážně z Essenu, Dortmundu, Hanoveru, ale také z Berlína. Krom toho ve stanicích nebyly k dispozici ani lokomotivy a ani vagóny, veškerý vozový park zrekvírovala stahující se německá armáda, jejíž poslední zbytky při ústupu přes obec              8.května vyhodily do povětří železniční mostek na papírenském náhoně. (Zničená trať byla obnovena už v srpnu 1945). Proto většina lidí na výzvu nereagovala a zůstala ve svých domech.

Ze směru od Sobotína se přes kopec ozývala zřetelná střelba a mezi losinskými Němci se nesly neblahé zvěsti o tom, jak se Rusové chovají na osazených územích k německému obyvatelstvu. Obecně panovaly velké obavy z příchodu osvobozovatelů. Lidé v Bukovicích a na horním konci Velkých Losin, stejně jako v roce 1938, ze strachu opouštěli své domovy a uchylovali se do okolních lesů. Došlo i k několika případům sebevražd ze zoufalství, rozčarování a strachu z budoucnosti. Emil Beier z Pekařova si 7. května 1945 v lese odjistil ruční granát a ukončil tak ve věku 51 let svůj život. Nehrůznější případ se stal v Bukovicích, kde třicetiosmiletá Anna Hannichová nejdříve oběsila své dva syny, Ottu (14) a Gustava (15) a poté stejným způsobem zahubila i sebe. V Nové Vsi (Žárová) odvedl řídící učitel Max Mϋller ženu i s dětmi do lesa, kde zastřelil je i sebe.

8. května v 13.30h po maršíkovské cestě přijely do Velkých Losin první oddíly rudoarmějců, které začaly obsazovat obec. Nikde nenarazily na odpor, jen na dolním konci Nové Vsi (Žárová), v zatáčce u domu č. p. 46, postavilo několik příslušníků německé domobrany pod vedením učitele Stefana Langera zátaras a s několika puškami, pancířovými pěstmi a kulometem se postavili na odpor a snažili se zamezit vstupu Sovětské armády, kterou čekali od Losin. Byli však překvapeni oddílem Rusů postupujícím po cestě od Pustých Žibřidovic. Všichni se ve zmatku rozprchli a při útěku naházeli většinu zbraní do bažinaté tůně pod domem č. p. 46.

9. května v 9h převzali Češi od Němců správu obce. Dalších několik dní se neslo ve znamení drancování a krádeží. Nejčastěji byla zabavována jízdní kola, hodinky, rádia, deštníky, mlýnky na kávu, ale žádaným artiklem se stal také alkohol a potraviny. Losinský kronikář Rudolf Veselý s odstupem let píše: „Rudé armádě darováno bylo 120 radiopřijímačů, 4 motocykly, a 2 klavíry“. Těchto „darů“ však bylo zjevně mnohem více. Při zabavování došlo v okolních obcích i v samotných Losinách k několika incidentům, kdy opilá soldateska postřelila nebo zranila některého z německých obyvatel, došlo také k případům znásilnění. Večer po osvobození vtrhlo několik Rusů do losinské mateřské školy, kde byly ubytovány německé zdravotní sestry. Při útěku oknem byla jedna z nich zraněna střelbou, ostatním se podařilo utéci. V Žárové byla také jedna žena postřelena Rusy do stehna a bez pomoci vykrvácela. V Losinách byl zase postřelen Rus, který zde pracoval v domácnosti jako zajatec.

28. května 1945 bylo v Losinách a okolí zatčeno 15 německých mužů a obviněno z kladení odporu při osvobozování, údajně vystřelili na ruský tank u Červené Vody. Všichni odsouzení nakonec končí v pracovních táborech, kde povětšinou zahynuli. ②

V Sobotíně se 7. května do č. p. 100 u kostela nastěhovala německá vojenská nemocnice, která se druhý den odstěhovala. Na louce u rychty odpočívalo značné množství ruských zajatců, kteří prosili o brambory a lékařské ošetření. V poledne 8. května odjížděly poslední německé tanky. Mnohé zde uvízly a neodjely. Na věži kostela, na faře a hasičské zbrojnici vlály v květnu bílé vlajky. Všichni čekali na příchod ruských vojáků. Ti přijížděli kolem 14 hodiny od Skřítku a požadovali zajištění stravy a lihovin.

Nyní budeme citovat svědectví očitého svědka a to sobotínského faráře Bruna Esche:

Fronta se blížila. Potvrzovaly to četné proudy uprchlíků, které z jara 1945 táhly z východu přes vesnici (především ze Slezska). Některé rodiny uprchlíků tady zůstaly. Pro ně se uvolnily všechny poslední komůrky, neboť obytné prostory už nestačily. Již před tím zde přišli němečtí uprchlíci z Maďarska a Banátu.

Moje fara byla uprchlíky přeplněna. Muži se zdržovali u koní ve stájích a ženy a děti byly ubytovány v domě. Mimo to měla obec Sobotín ubytovat staré lidi ze starobince v Langeburgu nad Nisou v Horním Slezsku.

Obyvatelstvo zachvátil neuvěřitelný strach z událostí příštích dnů. Pokoušel jsem se své farníky při každé příležitosti uklidňovat. Přesto ale každý tušil, že se máme obávat nejhoršího.

Jednu neděli se ve vesnici jako blesk rozšířila strašná zvěst: Rusové přicházejí. Jsou již v Rýmařově. Byli tedy od nás již jenom 20 km vzdáleni. Vzpomínám si ještě docela přesně, jak onu neděli ke konci bohoslužby se od lavice k lavici a od úst k ústům šířil temný šepot.

Když jsem po mši vyšel z kostela, obklopili mne věřící se starostlivými obličeji a chtěli vědět, pro co se v této situaci rozhodnut. Někteří volali: „Utečme“. Klidně jsem jim odpověděl: Jak daleko se dostaneme a Rusové nás svými vozidly přejedou. Já zůstanu. Varujte se všeho, co by Rusy vydráždilo k násilnostem. Zůstaňte ve svých domovech.

V pondělí 7. května se ve vesnici objevili vojáci. Jeden Rus pronikl na faru a vstoupil až do jídelny. Farská hospodyně stála vedle mě. Tu spatřil voják na její ruce hodinky. Než jsem se stačil rozhlédnout, hodinky jí strhl a zmizel. My jsme si s ulehčením oddechli.

Ve skladech závodu bylo prý uskladněno 20 tisíc nových jízdních kol. Sověti do skladů vtrhli a každý si vzal jedno kolo. Venku se na kolo vyšvihli a chtěli odjet, avšak většina z nich ležela v příštím okamžiku na zemi.

Podobně se to také přihodilo jednomu vojákovi před domem manželů Demuthových. Voják spadl tak nešťastně, že zůstal ležet v bezvědomí. Demuthovi ho odnesli do jejich domu a položili na postel. Když za chvilku opět přišel k sobě, otevřel oči, velmi se polekal. Nevěděl, jak se do světnice těchto cizích lidí dostal. Potom uviděl na stěně kříž a ukázal na oba manžele. Žádný Hitler, žádný Hitler … Rus potom napsal něco na papír a připevnil ho zvenčí na domovní dveře. V následujících dnech byli manželé Demuthovi od obtěžování sovětských vojáků ušetřeni. Večer přišel Rus opět, poděkoval jim ještě jednou za pomoc a přijal od nich pozvání k večeři.

Mezitím se ale ve vesnici stalo něco hrozného. Podávám vše tak, jak mi to vypravoval pan Drechsler, povoláním truhlář.

Dva Rusové vtrhli do domu pana Engelberta Prosiga. Mezi ním a těmito vetřelci došlo ke vzrušené slovní potyčce a nakonec k pranici. Jeden z Rusů sáhl po pistoli a chtěl Prosiga zastřelit. Zasáhl ale svého druha. Mezitím paní s dvěma dětmi z domu utekla. Nejdříve do sousedního stavení, a když toto začalo hořet, běželi s jinými zoufalci dál do blízkého lesa. Dospělá dcera běžela jiným směrem. Dva Rusové ji spatřili, hnali se za ní, dohonili ji a uprostřed širého pole ji znásilnili. Její křik byl slyšet až do vesnice.

Obyvatelé z okolí Prosigových domů byli po této události rudoarmějci sehnáni dohromady. Pan Mϋller se svou ochrnutou paní v náručí byli souzeni a zastřelení. Za smrt rudoarmějce byli tito Němci prohlášeni zodpovědnými. Předem shromáždění muži i ženy byli rovněž zastřeleni. Rusové potom zapálili domy a mrtvé naházeli do plamenů. Rovněž obě sestry pana Prosiga, které obývaly tento výměnek, stihl tentýž osud. (Celkem zemřelo z tohoto domu 5 osob). Pan Drechsler pak v následujících dnech pohřbil zuhelnatělá těla na hřbitově.

Zde musím vzpomenout na jednu Polku, která v době války pracovala na statku pana Mϋllera. Ta zachránila dvouletého chlapečka manželů Mϋllerových, když ho tajně odnesla k jeho babičce do Rudoltic.

Později jsem se dozvěděl, že všechny domy až ke kostelu měly být spáleny. Podle všeho, ten Rus, kterého po úrazu na kole manželé Demuthovi ošetřili, svoje lidi uchlácholil a postavil se proti tomu … neboť měl v této obci převzít velení.

Zastřelený Rus byl údajně nějaký důstojník. V onom strašlivém večeru seděl tento Rus u manželů Demuthových u jídla, když v tom se přiřítil nějaký rudoarmějec a vzrušeně svému veliteli něco vyřizoval. Oba okamžitě opustili světnici. Před tím ale manžele varovali, aby dům neopouštěli a zamkli dveře. Ti, kteří byli v domu zamčeni, ke svému zděšení viděli, jak domy v sousedství hoří. Každým okamžikem mohl oheň přeskočit i na jejich dům. Byli zoufalí a chtěli oknem z domu uprchnout. Jejich přítel Rus to zpozoroval, přiběhl a energicky poručil, že musejí zůstat doma a opět zmizel. (Třináct domů v Sobotíně bylo zapáleno vystřelenými fosforovými střelami, šestnáct lidí bylo zastřeleno a upáleno. Tato tragédie proběhla mezi domy č. p. 221 nyní Zdeněk Měrka a Miroslav Linhart č. p. 258).

O tom, co se všechno ve vesnici přihodilo, jsme se na faře nic nedozvěděli. Ke svému zděšení jsme jen slyšeli četné střílení a viděli jak je dolní část obce v plamenech.

Pro mne a rovněž pro ostatní to byla hrozná doba. Nikdo si nebyl jistý svým životem.

Sedlákům byli vyváděni ze stájí koně a krávy. Pod dozorem Rusů museli lidé hnát svá zvířata nejprve do Šumperka a odtud zpět skrz naši vesnici do Rýmařova. Mnoho, velmi mnoho pošlých zvířat pak leželo na okraji silnice.

Ještě musím povědět o smrti sestry Marie M. Paschalis. Pocházela z řeholního domu svaté Alžběty (Elišky) v Nise a bydlela s Marií M. Fides u rodiny Theilových.

Když pak Rusové, přišli do vesnice, připojili se obě k ostatním řádovým sestrám, které opatrovaly ve školní budově staré lidi. V pátek 11. května jel jeden Rus na kole kolem školy. Zastavil se a pak vešel do budovy. Sestra M. Paschalis chtěla právě sejít se schodů. Lekla se a běžela zpět do jednoho pokoje, kde se zdržovali staří lidé, z nichž většina ležela v postelích.

V následujícím okamžiku otevřel Rus dveře a vyzval mladou sestru, aby ho následovala. Ona však odhodlaně řekla: „Já náležím Kristu“a ukázala na kříž na svém růženci. Voják ji uchopil za ruce. Sestra se mu vytrhla a běžela na druhou stranu stolu. Rus vystřelil do stropu pokoje. Když pak sestru ještě jednou vyzval, aby s ním šla, odpověděla odhodlaně: „Zastřelte mne, Kristus je můj ženich, patřím jenom jemu“. Poklekla, vzala si do ruky svůj křížek, políbila ho a modlila se: „Prosím všechny o odpuštění, jestli jsem Vám ublížila. Můj Ježíši, dej mi sílu zemřít.“ Rus vystřelil. Sestra se vyvrátila dozadu a byla na místě mrtvá. Vrah pak spěšně opustil pokoj a utíkal, jako by za ním byl samotný čert.

Plný vnitřního dojetí jsem tuto mladou sestru pochoval u zdi hřbitova naproti sakristii sobotínského kostela. To je konec citace vzpomínek sobotínského kněze Bruna Esche na květen 1945 v Sobotíně. ③

Na konci války bylo okupanty zabito více jak 8 000 osob včetně osob zabitých při náletech spojenců (Praha 14. 2. 1945). Například v Leštině bylo Němci zabito 5 osob. Po ukončení války se brutálně pomstili Němcům v sousedním Vitošově (asi 15 osob). V Bratrušově bylo okupanty zabito 16 severomoravských odbojářů. Němečtí vojáci drancovali, zajišťovali rukojmí a popravovali české vlastence. Po vypálení Javoříčka a zavraždění 38 obyvatel hrozil stejný osud několika obcím v okrese Moravská Třebová – Hartíkovu a Vranové Lhotě, kde nacisté 7. května zastřelili 3 rukojmí. Nejznámější masakry Čechů byly v Přerově (23), Třešti (34). Patrně největší masakr na Moravě se odehrál ve Velkém Meziříčí, kdy 7. 5. 1945 bylo 59 Čechů po nelidském týrání zavražděno. To se odehrávalo i na dalších místech Moravy (Prlov, Ploština). Na druhé straně bez zjevných důvodů soustředili sovětští vojáci v květnu 19 lidí ze Sovince a okolí a v opilosti je zastřelili i s českou rodinou rolníka zapsaného poněmčeným jménem Pietsch se ženou a synem. V hromadě mrtvých se zachránilo jediné děvče. V městečku Trnávce byli po válce v budově hostince naopak surově týráni Němci. Jeden ze zatčených se pokusil utéci, ale stráž po něm vystřelila a projektil zasáhl projíždějící automobil se sovětskými vojáky. Po rychlém „vyšetření“ případu padlo rozhodnutí zatčené postřílet. Bylo popraveno 15 lidí. Popravy a sebevraždy v obci pokračovaly i následovně, zemřelo zde celkem 32 lidí. V Moravské Třebové zahynulo v květnu víc jak 150 Němců či ve Svitavách 335 atd. Naše kruté roky: hospodářská krize 1929 – 1938, okupace Sudet, odtržení Slovenska a následná okupace českých zemí (1939 – 1945). Pak divoká léta 1945 – 1948 umožnila našemu těžce zkoušenému národu, který prožil beznaděj, ba i zoufalství a byl vnitřně tak zesláblý, že nezastavil nástup KSČ a podřízenosti SSSR. Mimochodem Stalin Benešovi slíbil, že minimálně polovina Kladska (tehdy německého, přesto že to bylo neoddělitelné území Čech) a část Hlubčicka připadne naší republice, nestalo se. Sověti oproti tomu zabrali v roce 1945 Podkarpatskou Rus, která patřila dříve ČSR.       

V Rapotíně ani v okolních vesnicích se žádná nám známá fotodokumentace kolem roku 1945 nedochovala. Pokud by někdo z občanů tento ,,poklad“ doma našel, budeme velice rádi, když nám jej poskytnete k nahlédnutí či naskenování.  

Poznámky:

  1. KALBÁČ, V.: Kronika obce Rapotín – rok 1975. SOA ŠUMPERK
  2. JAŠŠ, R.: Rok 1945 ve Velkých Losinách. In. Velké Losiny 2000, historická ročenka č. 3. S. 43 – 46.
  3. Kolektiv: Altvaterland 1918 – 1946, Konz – Könen 1986. s. 510 – 513.

Další informace: Sestra Maria Paschalis – Rychard Jašš. In. Podesní č. 12 Velké Losiny 2012. V Sobotíně, Štětínově a Vernířovicích zemřelo násilnou smrtí do konce května 1945 na 30 osob. In. Meimatbote 1995.

 

Zpracoval: Stanislav Hošek

Obec

Napište nám

napište nám

Informace e-mailem

Novinky e-mailem

Překlad (translations)

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 4
DNES: 321
TÝDEN: 796
CELKEM: 1319473