Obec Rapotín
Obec Rapotín

Příčiny smrti ve středověku

Ve středověku nebylo vedení matrik vázáno žádnými předpisy, nýbrž ponecháno libovůli právě působícího faráře nebo jeho zástupce a pomocníka. Během staletí se však vyvinula určitá zvyklost a vytvořil se úřední způsob psaní matrik, ale chyběla všeobecná srovnatelnost a jistota úředního zákona.

Teprve za vlády císařovny Marie Terezie zasáhlo v této oblasti důkladně státní zákonodárství a v roce 1770 nařídilo, jak mají být církevní knihy (křty, svatby, úmrtí) v budoucnu zakládány a udržovány. Od této doby mají církevní knihy všude stejnou podobu, přirozeně s přihlédnutím na místní poměry.
Za státní knihy sňatků byly církevní knihy prohlášeny za císaře Josefa II. v roce 1784. Podle tohoto nařízení musely být v církevních knihách úmrtí vyplňovány následující sloupce: rok, měsíc a den úmrtí, číslo domu, jméno, náboženství, pohlaví a stáří zemřelého. Pokud měl v místě své sídlo krajský lékař nebo zkušený chirurg (ranhojič), bylo nutné připojit i způsob úmrtí. Rapotín měl svého ranhojiče nejprve v Losinách a od 19. století ve Vikýřovicích. V rapotínských úmrtních matrikách je od roku 1790 u jednotlivých pozemšťanů, kteří se odebrali „na onen svět“, pravidelně poznamenáno, na co zemřeli. Nad tím, co je zapsáno jako příčina smrti, by se dnešní lékařská věda jen škodolibě usmála, neboť používali jiné, tzv. vědecké výrazy, které byly vesměs  odvozeny z některých cizích jazyků.
 

morová lípa

Ve starých církevních knihách nacházíme pro rozličné nemoci běžně lidová označení. Jenom zcela ojediněle se objeví cizí slovo, pro které je dnes ještě obvyklý odborný výraz. Tato lidová pojmenování nemocí by dnes částečně také dostačovala. Občas jsou ovšem jenom opravdu všeobecná, někdy nepřesná a na laika působí zvláštně. Jsou však vždy svérázná a pozoruhodná: zemřel na kašel, dušný kašel, plicní kašel, na úbytě, na chřadnutí, udusil se černým kašlem, na sliz, na nákazu, na souchotiny, na zvracení krve, na nával krve, na plicní bolesti, na omrzliny, na píchání v boku, na suchou horečku, na spavou horečku, na horkou nemoc, na studenou horečku, na závrať, na tichý psotník, na vnitřní psotník, kvůli bolestem žaludku a na bolesti břicha, na vysazení srdce, na koliky, na kamínky, na mánii (padoucnice), na pořezání, na tíseň, na špatné polykání, na otok, na nedokrevnost, na zimnici, na neštovice, na spálu, na poškozenou nohu, na opětovné poškození na těle, na vnitřní zranění, na popraskání cév, na vodnatelnost, na hostec (pakostnice), na silný hostec, na červenku, na poruchu krevního oběhu, na bolesti hlavy, na mrtvici, na choromyslnost, na výtok, na ochablost, na obočenky, na vysílení, na vyčerpání stářím, zestárlý a nezdravý, při narození, z nouze v dětství, kvůli těžkému porodu, pro zesláblost při porodu, nenadálý porod, na vykrvácení, na matečnou, na křeče, na koliku, na mateřivku a mnoho dalších.

Na začátku 19. století se objevily různé nádory, vředy, nervové horečky a později (autor uvádí 20. léta 20. století) i spála.
Nezřídka přivodil smrt osudný úraz, kvůli nepřekonatelné nemoci se někdo utopil, někoho přepadla smrt na poli a udusil se v oranici, někdo se opařil vařící vodou, někdo spadl ze stromu, spadl ze stodoly a zůstal na místě mrtev, byl pokousán vzteklým psem. Když uhodilo při bouři (dokonce v neděli na sv. Trojici r. 1868 při mši v petrovském kostele na kruchtě zabil blesk člověka, kterému spálil polovinu těla). V dalším případě byl patnáctiletý syn sedláka umačkán pod sáňkami naloženými dřevem, šestiletý syn revírníka byl nešťastnou náhodou zastřelen, výměnkářský manželský pár se udusil uhelným kouřem.     

Každý rok si řeka Desná vyžádala své oběti, hlavně děti, ale ve vodě se rovněž utopily dospělé osoby.
Občas si někdo sám vzal život či zemřel násilnou smrtí. Tito nešťastníci byli v tichosti pohřbeni ne na hřbitově, ale na odlehlém místě či za hřbitovní zdí. Např. osmnáctiletý mladík v Losinách zemřel po použití arseniku jako sebevrah, již mrtvý byl převezen do Vikýřovic ke svému otci. Zde byl podroben pitvě a dle nařízení losinského zámeckého vrchního Josefa Schwedtsführera podle parag. 92 zákona o závažném policejním přestupku pohřben (1814). Anatomická prohlídka byla u mimořádných případů uváděna pravidelně.

Mnohdy člověk zemřel na ulici, někdy se tělo vůbec nenašlo či zemřel v cizině. V Rapotíně zemřel na ulici jistý opovrhovaný hadrník a žebrák. Po veškerém pátrání se zjistilo, že se jmenuje Dominik Höxel a domovské právo měl v Grumbergu (Podlesí). Bylo mu 60 let. Jiný, asi 22 let starý žebrák příslušný do Hrabenova, nocoval v obecním chudobinci ve Vikýřovicích, kde v důsledku bídy a prochlazení našel svou smrt.

Poměrně často se vyskytovaly mnohé epidemické nemoci. Nejobávanější byla černá smrt - mor. Naposledy mor sužoval údolí Desné v roce 1715. Přesto obava před ním stále otřásala dušemi našeho lidu, jak to dosvědčují staré náboženské písně.
V roce 1771 panovala v zemích Koruny české drastická neúroda, která způsobila hladomor. V rapotínské farnosti byl během let 1769 až 1773 počet úmrtí přes 100 ročně. V posledním jmenovaném roce stoupl tento počet na 143, tedy na dvojnásobek normálních let. Velmi vysoká úmrtnost nastala v dalších desetiletích a to především kvůli tomu, že se začaly rozšiřovat neštovice. Nejhorší roky, kdy tato nákaza kosila lidi jako trávu, byly 1793, 1802 a 1811. Ovšem největší epidemie této nemoci propukla v roce 1806. Ochranné „očkování“ bylo obvyklé, ale jen v omezené míře podle starých, ne docela bezpečných postupů. Od lidí nakažených neštovicemi se přenášel „jed“ na ostatní?! S tím by mohl mít souvislost i záznam z roku 1817 „… byl od naočkování stále nemocný“.

Je zcela nepravděpodobné, že by v této době bylo v údolí Desné zkoušeno i tzv. „kravské očkování“ proti neštovicím, které objevil anglický lékař Jenner v roce 1796 a které se rychle rozšiřovalo a stalo se nakonec všeobecným lékem.
Rovněž nemoci, které se na první pohled zdají celkem nezávažné, se mohou ukázat nebezpečné - jako například kašel. V roce 1791 zemřelo v naší farnosti mnoho lidí na zlomeniny, v roce 1812 na okostnici.   

Války, které zapříčinil Napoleon, přinesly také do našeho kraje mnoho bídy s tím i vyšší úmrtnost. Obzvláště zlý byl rok 1806. V rapotínské farnosti bylo pochováno 176 farníků, téměř jedna desetina celého obyvatelstva. Kdy tu zlovolně ničily lidské duše neštovice, ale také osypky, svrab a nervová horečka. V zimě 1805, 1806 zemřelo nemálo lidí na hladomor. V roce 1809 zemřel na mor děkan i jeho kaplan. V létě 1823 způsobila úplavice smutné mezery v životech mnoha našich obyvatel. V některých dnech bylo pohřbeno do země šest až osm zemřelých. Kniha úmrtí vykazuje v rapotínské farnosti pro tento rok 261 pohřbů. Tyfus se zde objevil v r. 1849. Kvůli těmto nemocem jako je cholera a úplavice si vyžádala smrt bohatou kořist v naší farnosti i v letech 1834, 1855- 1856. V prvním roce (1855) to bylo 264 a ve druhém roce pak 240 farníků. Často dopadl v těchto smrtelných letech velký žal i na jednotlivé domy a rodiny a to obzvlášť s velkou krutostí. Otec, matka i děti byli vynášeni z domu jeden za druhým. Ať to byli sedláci, čeledíni, rychtáři, kněží i panští úředníci. Ve farnosti Velké Losiny v roce 1832 zemřelo 64 osob, mezi nimi 16 dětí na choleru a úplavici. Od 24. srpna 1834 do 14. dubna 1836 zemřelo 62 osob, mezi nimi 48 dětí. Např. v roce od 17. října do 13. prosince zemřelo v roce 1834 16 osob. V Pekařově tehdy zemřel syn rychtáře Jakwertha. V roce 1866 dotáhli pruští okupanti do našeho údolí choleru. Jedna z nejvyšších úmrtností byla ve Velkých Losinách, kde zemřelo 99 osob. Mezi nimi bylo 38 dětí.
Když ale toto soužení našeho lidu ustalo, prázdná místa se opět začala vyplňovat novými lidmi a život šel dál.

Zpracoval: Stanislav Hošek

Obec

Napište nám

napište nám

Informace e-mailem

Novinky e-mailem

Překlad (translations)

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 3
DNES: 339
TÝDEN: 814
CELKEM: 1319491