Rapotínská dědičná rychta

Mezi nejvýznamnější památky naší dědiny patřila dědičná rychta. Dnes je to pouze obytný dům na ulici Družstevní. Naproti tomu se vikýřovická rychta -  dnes restaurace "Trámky" dochovala dodnes. Mnozí občané si ani neuvědomují jakou významnou památku mají v obci.

S rychtou v Rapotíně je spojena první zmínka o naší obci. Tu vydal v Olomouci 9.7. 1391 moravský markrabě Jošt. Tato latinsky psaná listina obsahovala mj. velmi cenné právo odúmrtí. V ní je jmenován rapotínský rychtář Wenceslaus - Václav, dále Petr z Petrovic, Nikel zv. Bettenet z Vikýřovic a další rychtáři v Podesní.

Je velmi pravděpodobné, že naše obec byla založena nejméně o 100 let dříve a to za vlády krále železného a zlatého Přemysla Otakara II. (vládl 1247-1278). Mimochodem např. Písařov či Šumvald byly založeny před r. 1280. Rapotín byl patrně založen jako uhlířská, dřevorubecká a především hornická obec.

Při založení obce byl pověřen vrchností (patrně moravským markrabětem) lokátor, který rozměřil katastr obce a potom rozděloval pozemky mezi jednotlivé usedlíky. Je potřeba zdůraznit, že na území naší obce byl patrně všude les, který musel být vykácen. Je velice pravděpodobné, že malá dřevorubecká osada, snad slovanská, tu byla už před r. 1280. Pozemky prvních usedlíků po vykácení lesa a odstranění pařezů se táhly až na hranici katastru. Sám lokátor se většinou také stával rychtářem - soudcem lidu, který zde zastupoval vrchnost. V našem případě se patrně jednalo o jistého Reipota, po kterém byla pojmenována naše obec. Rychtář si zde mohl zřídit krčmu, pekárnu či mlýn. Bylo zvykem, že rychtář obdržel největší podíl pozemků v obci.

Podle tradice měl v r. 1500 zastávat úřad rapotínského rychtáře Hans Engelbracht. Zcela spolehlivé údaje nám přinášejí berní registra z r. 1516. Ty nás informují, že Melichar, syn rychtáře (fojta) spolu s konšelem Mathesem Klapperem odevzdali berni od 36 usedlíků ve výši 8 zlatých a z rychty byl odevzdán plat jednoho a půl zlatého. Např. z Bludova odevzdal rychtář Marek od 38 usedlíků plat 15 zlatých. Zde je vidět, že Bludov byl tehdy mnohem bohatší než Rapotín. Podle prvního česky psaného urbáře losinského panství (1577) byl rapotínským rychtářem Thomas Tyrsch (Tomáš Tyrš). U rychty byla také olejna (lisovna lněného oleje), z níž odváděl rychtář losinské vrchnosti pololetně 7,5 groše. Sousední petrovický rychtář Martin Rýzner odváděl ze svého obilného mlýna vrchnosti ročně 2 zlaté. V r. 1587 byl rapotínskému rychtáři stanoven nový plat "ze zahrady, na které kovář jest", který činil 5 grošů ročně. Rapotínský rychtář měl i "své" poddané. Tomu odvádělo 5 sedláků plat a naturálie z 12 prutů polí. K rychtě patřila i krčma. Ta ovšem nešenkovala pivo z losinského pivovaru, ale ze Šumperka. Neboť majitel losinského panství se zavázal při odprodeji města Šumperka (1569), že on a ani jeho potomci nebudou vystavovati (šenkovati) své pivo v Rapotíně, Petrovicích a Vikýřovicích, nýbrž že toto právo zůstane nadále neztenčené šumperským měšťanům (tehdy už královského komorního města).

Pro představu o životě na rychtě v té době (1588) lze uvést příklad původní svobodné a dědičné rychty v Moravské (dnes Dolní) Libině, která tehdy byla česká obdobně jako Šumvald. Ten se však oproti Moravské Libině neponěmčil. V urbáři úsovského panství z r. 1588 jest u libinské rychty poznamenáno: Rychta svobodná byla, s mlejnem a k tomu tři člověky, kterouž jest Jeho Milosti, urozený pán Albrecht Černohorský z Boskovic a na Černé Hoře... koupiti ráčil... a ta rychta Matějovi Humrovi prodána byla s pěti čtvrtěmi rolí a J.M. může Matějovi tu rychtu za svobodnou vysaditi a listem na pargamně osvoboditi ráčil. Takže táž rychta s rolmi i s šenkem a zahradami svobodná na časy budoucí bejti má. A týž Matěj a potomci jeho J.M. pánu... z té rychty povinnosti a platy dávali povinni jsou: Item při sv. Martině hus krmenou jednu aneb 6 gr. , item při Vánocích slepice čtyři, item při Velké noci plece jedno anebo 4 gr. Též povinen jest, když by bylo ze země hnutí, J.M. pánu podle jiných fojtů kuoň se zbrojí a pacholkem vypraviti (do vojny té) a jestliže by se zase šťastné navrácení beze škody bylo a ten se kuoň J.M. pánu líbil, má se jemu... slušeti zaplatit. Týž fojt neb potomci jeho lidi na roboty vypravovati neb sám s nimi choditi má, když by toho potřeba byla. Poplatky všelijaký, kteréž J.M. pánu přicházejí, vybírati a na zámek písaři důchodnímu přinášeti mají. Item když rychta prodána byla, aufflanku J.M. pánu, kdož by koupit aneb jakž by se při trhu o ten aufflank smluvili, z jednoho sta zlatých deset zlatých J.M. pánu dáti povinni budou. Item pivo odjinud bráti nemají než v pivovaru ousovském. Proti tomu zase Matěj neb potomci jeho těchto svobod užívati mají, nejprve toho potoku neb vody, kteráž po vrata rychty a zahrady fojtovy (rychtáře) a Melichárka zahradou teče, mezi těmi oběma břehy až kde do druhého potoka jménem Libnicky vchází, užívali a v něm ryby lapati mají a dále nic, J.M. , kdyby ráčil, může sobě v témže potoce dáti ryby lapati. Tíž fojtové bez překážky J.M. pána nebo jiného v roce jednu bečku vína vyšenkovati svobodu mají, avšak rozdílně při sv. Martinu čtyři vědra, při Vánocích tři vědra, při Veliké noci tři vědra. Tíž fojtové kováře a krejčího bez ublížení jiných sobě chovati mají". Tento text je ve staročeštině, kteráž byla jak v Království českém, tak i Markrabství moravském úřední řečí (nebýt té nešťastné porážky stavů zemí Koruny české v r. 1620, byla by úřední řečí čeština i nadále).

Nyní zpět k rapotínské rychtě. Dá se předpokládat, že v místě, kde dnes stojí, stála už rychta sic menší a dřevěná už při založení Rapotína ve 13. století. Jako zděná (kamenná) byla už postavena v 16. století. Jako zděná je zakreslena na mapě losinského panství z r. 1739. Např. v Karlově na panství Janovice byla rychta postavena v r. 1680 tesařem Schmidtem. Přízemní budovu měl roubit z tesaného dřeva, dlouhou dvanáct sáhů, širokou čtyři sáhy a vysokou jedenáct stop. K obytné části, kterou tvořila světnice, kuchyně a dvě komory, přiléhala i stáj. Stěny v jizbách měly být obložené ohoblovanými deskami, na rozdíl od vnějších stěn a střechy, kde byly použity šindele. Tak patrně zpočátku vypadala nepochybně i rapotínská rychta. Naše obec ovšem čím dál tím více prosperovala a s ní i zdejší rychta. V r. 1657 měla už 85 usedlíků  (tj. hlav rodiny). V roce 1677 měla stejný počet usedlíků (85- což odpovídá 600 žijícím osobám. Tehdejším rychtářem byl Baltasar Köhler a patřilo mu k rychtě kol. 90 měřic - 18 ha orné půdy, dále to byly louky, pastviny a patrně i část lesa. K petrovické rychtě patřilo jen 65 měř. orné půdy, ale např. Losiny 130 měř., Sobotín 115 či Maršíkov 120 měř. orné půdy. Jen o něco více pozemků v Rapotíně patřilo faře, která s rapotínskou rychtou sousedila. Navíc patřily rapotínské faře i rozsáhlé pozemky v Petrovicích. Jak fara, tak rychta byly nejbohatší statky v naší obci. Poté co v našem údolí začala řádit inkvizice likvidující tzv. čarodějnice se tento geniální a hrůzyplný teror nevyhnul ani faře a ani rapotínské rychtě. Dne 15.10. 1685 byla upálena stará rap. rychtářka Helena Köhlerová, vdova po rychtáři Baltazaru Köhlerovi, ale už 4. května 1682 byla upálena Kristýna Friedrichová (zvaná "Rychtářka Martinová). Starý petrovický rychtář Hans Kolb musel za popravu své ženy Uršuly, která byla oběšena a nato upálena v r. 1686 jako čarodějnice zaplatit 83 zlatých, 43 krejcarů a 3 denáry, což byla tehdy obrovská suma peněz. Rod rychtářů Friedrichů stál v čele rapotínské obce do roku 1748. Tehdy se provdala Elisabetha dcera rapotínského rychtáře Johanna Friedricha za Johanna Klugera, vnuka Christopha Klugera a syna Johanna Karla Klugera pekařského mistra a jeho manželky Judithy z Kolštejna (Branná). Tímto sňatkem začala téměř 200 let stará historie rychtářské rodiny Klugerových v Rapotíně. V roce 1797 rapotínský rychtář Johann Franz Langer předává rychtu s majetkem své dceři. Obdobný případ se stal i ve Frankštátu (N. Malín), kde držel rychtu staletí rod Lorenzů. Jen v letech 1757 – 1761 je uveden jako rychtář F.A.Schppler.

Nicméně za dob republiky už mnoha našim předkům pojem rychta, či rychtář nic neříkal, ba ani nevěděli, kde rychta v Rapotíně stojí. V pozemkové knize naší obce byla pod č.p. 112 zapsána budova dědičné rychty, č.p. 120 výměnek rychty a č.p. 103 kovárna náležející k rychtě. Ještě před 70 lety byla naše rychta "mohutná representační" stavba. Tehdy ještě měla ozdobné okenní mříže z dob baroka. Za těmito okny se nacházely prkenné podlahy, kde jako kmen silné sloupy, podpíraly těžké trámové stropy. Tehdy byl člověk vtažen do dávných tradic a historie naší dědiny. Nacházela se zde v Jizbě rychtářská - soudní stolice, která pamatovala čarodějnické procesy. Nad ní se nacházel černý pozlacený kříž z téže doby. Perlou rychty byla taktéž barokní rychtářská truhlice nádherně vyřezávaná do Delftera. Zde byly uloženy v mnoha přihrádkách důležité obecní listiny včetně obecní pečetě. Na rychtě se dokonce nacházely i ručně kované okovy pro spoutání delikventů a také úmrtní lože rychtářů, to všechno zde dýchalo tepem minulých časů a vše sbíhalo v tzv. Božím koutku (kde byl kříž a sv. obrazy). Dále se zde patrně nacházely police, španělská stěna, truhla - moučnice, spižní almárka, staré nástěnné hodiny. Zde se nacházel stůl, kde zasedali rapotínští konšelé (radní) a to až do r. 1850, kdy byl úřad rychtáře zrušen a nahrazen starostou (od r. 1850 to byl Franz Sedlatzek). Zde se také nacházela první rapotínská krčma a odehrávaly se zde "tancovačky". K rychtě se vztahují krásné pověsti podávající výmluvné svědectví o naší minulosti. Např. pověst o Čarovné rychtářce z Hubertovy studánky (Hubertusbrümel), dále pověst o Mnišských strouhách, o Dvorských křovinách (Pfaffenbusch) a o Zamilovaném Hansi (Ten si měl vzít za manželku lesní vílu). Mj. zde existovaly legendy, že v letech 1550-1628 se měli tajně scházet v lese na bohoslužby katolíci, neboť v těchto letech náš kraj byl protestanský (Na Moravě bylo 85 procent evangelíků). Katolíci prý měli škodit evangelíkům "ohněm a sírou", takže byli přepadeni místními evangelíky. Rychtář Johann Kluger údajně zjistil, že na parcele 2073/74 se nacházely tajné úkryty katolíků, které nechal rychtář zasypat. V polovině 19. stol. sloužili na rychtě dva čeledíni, dvě děvečky a pasáček dobytka. Chovalo se zde kolem 4 koní, 2 volů, 8 krav, 2 býčků, 20 ovcí či 3 prasat. Rychta byla největším statkem v obci s 80 ha hospodářské půdy včetně lesa, k faře patřilo kolem 40 ha orné půdy, luk a 8 ha lesa.

Následníci Johanna Christopha Klugera byli: Karl Josef (1762-1832), Franz (1785-1848), Johann Babtist (1830-1905), Hubert Kluger (1860-1924). Hubert se oženil s Olgou, dcerou Eduarda Kargera (patrně prvního) rapotínského okrskového lékaře. Z tohoto manželství vzešli: Edgar, Hubert (vrchní školní rada a majitel rychty), Olga, Isolda... Olga Klugerová se stala po smrti jejího otce majitelkou rychty. Posledním rapotínským rychtářem byl syn Olgy Krugerové Siegfried Meinhard a to do r. 1946. Z této rychtářské rodiny pocházel Dr. Eduard Kluger, významný hudebník a vynikající znalec R. Wagnera a hudební skladatel a zároveň byl opatem (proboštem kláštera) Klosterneuburg v Rakousích.

Samotná rychta byla sice mnohokrát přestavována, takže bychom zde nalezli středověké zdivo. Stavební úpravy po r. 1960 zcela znehodnotily původní starobylý ráz rychty č.p. 112. Budova výměnku č.p. 120 a kovárny č.p. 103 byly zbourány. Před rychtou (kde byl hlavní vchod) nechal na své náklady zdejší rychtář Franz Kluger postavit kamenný kříž (1831). Velmi podobný kříž tomu rapotínskému nechali v r. 1911 postavit majitelé rychty v Rejhoticích (část Vízmberka - Loučné n. Desnou) Josef a Amalie Böss. Zdejší rychta byla po r. 1960 zbourána tak, jak mnoho dalších v Podesní (Franštát, Rejchartice, Petrovice, Bratrušov, Klepačov atd.). Bludovská rychta 5. října 1884 vyhořela a už nebyla obnovena. Uchován byl pouze výměnek a kaplička. Bludovská rychta č.p. 35 stávala ve středu obce mezi dnešním kulturním a obecním domem, téměř naproti farnímu kostelu sv. Jiří. Bylo to patrové roubené stavení, postavené podél silnice, asi stejné délky jako zdejší fara, ale mnohem širší a také prostornější. Vzadu na nádvorní straně byla v prvním poschodí pavlač. Stěny rychty byly hladce omítnuty, takže nebylo poznat, že jsou sroubeny z trámů. Velmi vysoká střecha byla krytá šindelem. Vedle hlavní budovy stál přízemní přístavek. Vjezd do dvora uzavřeného ze všech stran (obdobně tomu bylo v Rapotíně či v Petrovicích) hospodářskými budovami - chlévy, stodolami a kůlnami. Samostatně stál i výměnek rychty. Naproti rychtě uprostřed stála malá kaplička. Její vchod byl proti hlavním dveřím rychty (V Rapotíně stál u rychty kříž z r. 1831, v Petrovicích to byla kaplička z r. 1850. Jedná se o jediný objekt zmizelé rychty a ve Vikýřovicích naproti rychtě stojí pískovcové sousoší Kalvárie z r. 1813), ten patrně nechal zhotovit zdejší rychtář a mlynář Johann Harker. Kaplička bludovské rychty byla umístěna v jakémsi trojúhelníku, který omezovala silnice a dvě šikmé stezky směřující ke vchodu do rychty. Štíhle topoly po bocích kapličky doplňovaly pěkný vzhled rázovité stavby, bývalé erbovní - dědičné rychty bludovské.

Po r. 1848 vznikla v našich zemích samospráva. Dědičný rychtář ztratil svou funkci a hlavním představitelem se stal volený starosta respektive přednosta. V Rapotíně byly první volby v srpnu 1850 a starostou se stal Franz Sedlatschek. Zastupitelstvo obce zde tvořili kromě něho 4 radní a 6 členů obecního výboru (jeden člen zastupoval Ludvíkov). V letech 1857-1867 byl starosta Josef Welschmeid, 1867-1870 Eduard Welschmeid, 1870-1897 Josef Heinisch, 1897-1900 Hubert Kluger, 1900-1919 Josef Wanke, 1919-1927 Josef Hilbert (soc. dem.), 1927-1931 Gustav Altman (KSČ), 1931-1938 Anton Götz (KSČ), 1938-1939 Albert Winkler (SdP). Dne 5.5. 1939 byl v Rapotíně zřízen občanský úřad, jehož prvním představeným se stal Otto Teisler, který byl brzy vystřídán říšským Němcem Heinrichem Follem. Od r. 1942 byl představeným obce Josef Schreiber a to až do 8.5. 1945.

Literatura:

BŘEZINA, V.: Bludovská erbovní rychta. In. Severní Morava, svazek 78, Šumperk 1999, s 39-44.

Heimat im Tesstal, Manheim 1965

KOVÁŘOVÁ, S.: Sociální struktura a postavení poddaných úsovského panství v 16. stol. In. Severní Morava, svazek 79, Šumperk 2000, s. 3-15

PINKAVA, V.: Unčovský a rýmařovský okres. Vlastivěda moravská, Brno 1922.

Zpracoval: Stanislav Hošek