Starý rapotínský kostel svatého Jakuba

Rapotín měl kostel později než okolní dědiny, jako jsou Rejchartice, Losiny, Sobotín či Maršíkov. Tam už stály kostely před r.1350. První zmínka pochází z 12. května 1454, kdy nastoupil na místo zdejšího kněze Johann Kolberger. Jeho předchůdcem měl být jistý šlechtic, kněz Peter. V té době tu stál nepochybně dřevěný kostel, patrně postavený před rokem 1400.

Zděný kostel patrně nebyl postaven jako první v Rapotíně, ale o 100m dál v sousedních Petrovicích nad Desnou, a to v roce 1519, což dával tušit letopočet na dveřním rámu. Rapotínský sesterský kostel měl být dokončen až v roce 1524. Podle tradice měl mít každý kostel svou vlastní faru, ke které patřily rozsáhlé hospodářské pozemky včetně lesa. Kolem roku 1860 patřilo k rapotínskému kostelu kolem 30ha a k petrovskému kolem 22ha.

Rapotínský kostel měl rozměry 25,5m x 9,5m; petrovský 26,5m x 9,5m. V obou případech bylo kněžiště (místo, kde je oltář) goticky klenuté a vítězný oblouk (asi ve výšce 8m) odděloval kněžiště od vlastní kostelní lodi, kde byl plochý dřevěný strop. Tyto prvky byly zachovány i v nově postaveném rapotínském kostele (1874).

Každý kostel měl 7 oken, která nebyla lomená (jak by se na pozdní gotiku předpokládalo), ale zaoblená. Obvodové zdi každého kostela vyztužovalo 10 mohutných opěráků. Charakteristickým rysem obou staveb byly střešní konstrukce, které spočívaly na trámovém roštu bez korunní římsy. Konstrukce byly zaklopeny deskami, a tak střechy pokryté šindelem, vypadaly jako čepice posazené na zdivo. V obou případech měly konstrukce vysokou střešní vazbu, na které byly posazeny osmiboké věže s jehlanovým ukončením. Ve věžích se nacházely zvony. Zvony v  Rapotíně pocházely z předešlého dřeveného kostela. Ten starší byl ulit v r. 1490 (podle některých pramenů byl dokonce starší) a vážil 800kg. Druhý zvon byl ulit v r. 1496 a vážil 370kg. Petrovské zvony byly mladší - z roku 1596 vážící 620kg a druhý z r. 1711 vážící 372kg. 
Na střeše byl pak u každého kostela ještě sanktusník, což byla malá věžička, kde byl zavěšen malý zvon (31 kg). Střecha obou kostelů připomínala jezdce sedícího na koni.

Rapotínský kostel byl patrně už od svého počátku (kolem r.1400) zasvěcen apoštolu Jakubovi a petrovský učednici Páně Máří Magdaléně. Každý kostel měl tři vchody, sakristii, svůj hřbitov a márnici, později byl obehnaný kamennou zdí. Oltáře obou kostelů směřovaly k východu (symbol Jeruzaléma). Nynější rapotínský kostel má oltář na severní straně.

V Rapotíně tvořil celkem jednoduchý oltář obraz sv. Jakuba a nad ním byl umístěn menší obraz Proměnění Krista na hoře. Postraní oltář byl zasvěcen Matce Boží Panně Marii. Dřevěná křtitelnice pocházela z roku 1618. Kostel měl tři dřevěné kruchty, pěveckému chóru dominovaly, mimo dalších hudebních nástrojů, varhany s pedály a s 11 registry. Jelikož rapotínský kostel byl velmi nuzný, zavázal se kostelní patron (Náboženský fond) v r. 1804 postavit kostel zcela nový a prostornější. Petrovický kostel měl také dva oltáře, boční byl zasvěcen sv. Barboře, patronce horníků. Kostel měl taktéž tři kruchty a na pěveckém chóru byly varhany se sedmi registry. Podlaha byla cihlová, patrně stejně tomu bylo i v rapotínském kostele. Nuznost vybavení obou kostelů podtrhovala skutečnost, že ještě v roce 1860 zde nebyl umístěn kaplan, přestože všechny farní obce na něj od roku 1806 vybíraly roční poplatek 30 zlatých. V roce 1860 měla naše farnost Rapotín 4 561 katolíků, 10 starokatolíků, 17 židů a 430 školních dětí. Jednopatrová rapotínská farní škola se dvěma učebnami stála vedle petrovského kostela od r. 1844. Škole náležel roční důchod 67 zlatých. Učitel měl povinnost třikrát denně zvonit petrovskými zvony a dále když se hnala bouře.

Rapotínský zvon oproti tomu zval ve všedních dnech na mši. Ve svátky a o nedělích zvony obou kostelů vyzváněly společně. Hlavním kostelem byl od r. 1625 kostel v Rapotíně, petrovský byl pouze pobočným (filiálním), proto se zde také každou třetí neděli a ve svátek konaly bohoslužby.

Jak bývalo v minulosti obvyklé, sloužila kostelní podlaha jako pohřební místo, pod kterou byly pohřbívány místní osobnosti (rychtáři, panští úředníci či šafáři). Při bourání rapotínského kostela v roce 1869 byla pod oltářem nalezena hrobka a v ní se měly nacházet údajně ženské ostatky. Snad se mohlo jednat o bájnou sestru, která měla dát podnět k postavení kostela. Obyčejní lidé byli pohřbíváni na hřbitově. To ovšem neplatilo pro sebevrahy, neboť ti byli pohřbíváni u morového hřbitova (asi 200m severně od Pechova rybníka), případně za hřbitovní zdí. V Rapotíně byl hřbitov kolem kostela zrušen v roce 1833 a veškeré pohřbívání zesnulých bylo prováděno kolem petrovského kostela. V roce 1855 byli  zemřelí na choleru pochováni na západní straně petrovského hřbitova ve společném hrobě.

V té době se dostával ke svému povolání rapotínský hrobník Daniel Stanzel (1833-1903). Ten si z nezpuchřelých prken rakví opravoval střechu. V kostele měl dohled nad nezbednou školní mládeží (cit. Kronika). Definitivní konec rapotínskému hřbitovu udělala stavba nového farního kostela (1869-1874). V roce 1900 byl dostaven v Petrovicích na východní straně (kde byly dříve polnosti) nový hřbitov pro rapotínskou farnost (tj. pro Rapotín, Vikýřovice, Petrovice). Protože hlavní kostel s farou byl v Rapotíně, byl také tento hřbitov spravován a vlastněn Rapotínem. První pohřeb se uskutečnil 16.6.1899. Starý hřbitov u kostela v Petrovicích byl zrušen v roce 1911 i se zdmi starého vyhořelého kostela (1904). V těchto místech měl být založen veřejný park, nakonec byla tato myšlenka opuštěna a místo bylo použito na stavbu domů. Hmatatelným pozůstatkem po starém hřbitovu a kostelu je fragment ohradní zídky, pískovcový kříž postavený donátorem Theodorem Hauckem v roce 1838 a nacházející se na místě vstupu do dnes neexistujícího kostela sv. Máři Magdalény v Petrovicích (nalevo od mostu, směrem k býv. Hostinci U Dobrého pramene). Ze starého kostela pochází i křtitelnice (asi zač. 19. stol.), která je dnes umístěna v rapotínském kostele. Zvláštností bývalého hřbitova v Rapotíně je to, že všechny domy, které byly na tomto místě postaveny, zanikly.

                                                                                     Zpracoval: Stanislav Hošek